Indie 3. část - Váránasí, cesta do Bharatpuru

Dalším mým cestovatelským cílem bylo Váránasí. Rikšou jsem se nechal zavést ke ghátu Dashashwamedh (gháty jsou široká schodiště, která sestupují od chrámů do Gangy) – jedná se o jeden z nejdůležitějších ghátů. Z druhé strany Gangy právě vycházelo slunce.

Lidé vstupovali do řeky, muži měli okolo pasu kus látky. Modlili se směrem ke slunci, vykonávali duchovní očistu v řece, někteří vodu i pili.

Neustále mě otravují nadháněči a prodavači, nabízející holení, masáže hlavy, svezení se v loďce, potom mi děti nabízejí pohlednice, čaj, kávu, pak mě otravují „průvodci“, kteří mi chtějí všechno ukázat a vysvětlit. Nejvíc na ně platí, když jim člověk nic nevysvětluje, ale ignoruje je. Už vím, co znamená, když se říká, že jich je jak bohů v Indii, já bych to trochu upravil – jak v Indii průvodců. Kam se poděla všechna intimita?

Dostal jsem se k Manikarnika ghátu – což je hlavní kremační ghát, kde probíhá spalování zemřelých a zároveň patří k nejstarším ghátům ve Váránasí. Kousek od vody se nacházely dvě ohrady, v nich hořely 3- 4 ohně, na kterých pálili mrtvé. Mnoho starých lidí ve věku 85 – 90 let, kteří cítí, že se už blíží jejich konec, přijíždí do Váránasí a čekají zde na smrt. Bydlí nad spalovacím ghátem – bez svých nejbližších. Ti bydlí o budovu dále. Věří, že pokud zemřou u řeky Gangy ve Váránasí, dostanou se přímou cestou do nebe.

Na bambusových nosítkách snášejí po schodech mrtvé. Ženy jsou zahalené do červeného plátna, muži do bílého a ještě mají na sobě pěkné pokrývky. Tělo mrtvého nejdříve přinesli k řece Ganze, pak mu rozhrnuli sárí a na obličej  mrtvému nalili trochu vody, tělo ponořili do posvátné řeky a odnesli na místo spálení. Tam byla postavená hranice ze dřeva vysoká cca 1 metr, na kterou mrtvého položili. Na mrtvého uložili další dřevo. Potom hranici ještě 5-krát obešli. Pohřební obřad provádějí jen muži oblečení v bílém, ženy se pohřbu neúčastní.

U ghátu hořel oheň, který už hoří 3 000 let. Pozůstalí od něj zapálili trsy slámy, kterými pětkrát zakroužili nad  hlavou mrtvého a potom zapálili hranici. Tělo shořelo asi za 3 hodiny. Pohled na trčící nohy a ruce byl fakt jen pro silné žaludky. Na konec se vzal džbán s vodou, který muž přes hlavu hodil do popela a tím se džbán rozbil. Zbytky těla hodili do posvátné řeky. V posvátné řece kromě těl, která prošla kremací, končí i nespálená těla:

1)      Svatých mužů, to jsou ti, kteří vysedávali na schodech, v životě nic neměli, žili svatě. Nemusejí jejich těla spálit, protože Ganga je bohyně a oni žili jako bohové, a když jejich těla hodí do řeky, budou žít s Gangou jako manželé. 

2)      malých dětí – jejich pokožka je hebká jako květy, a ty patří do vody, jsou čisté

3)      těhotných žen – jsou také čisté

4)    lidí uštknutých hadem a lidí trpících leprou  – mají totiž v těle jed/bakterie a ty by se mohly přenášet vzduchem. 

Před 200 – 300 lety, když zemřel muž, zapálili zaživa i jeho manželku. Dost drsné! U večeře jsem viděl, jak Ganga unáší  mrtvolu... jaká romantika.

Prošel jsem se v úzkých uličkách mezi gháty. Krávy, které jsem tady potkal byly tak vyhublé, že byste jim mohli spočítat všechna žebra. A pak že posvátné zvíře...

Brzy ráno vyzváněly okolo Gangy zvonečky svolávající k ranním modlitbám. Ganga se se mnou rozloučila duchovními obřady, hudbou a stovkou plovoucích světýlek na druhém břehu. Až mi bylo teskno....

Vlakem jsem se přesunul do Delhi a z Delhi autobusem do Bharatpuru. V autobuse bylo málo místa na sezení a hrozně to v něm natřásalo. Turbulence se můžou jít vycpat... Z autobusu se mi ale naskytnul zajímavý pohled na pole, vodní buvoly, stohy slámy, které vypadaly jako malé domečky, viděl jsem i malé domky z hlíny se slaměnou střechou. Jinak jsem dostal  tip, jak v noci bojovat proti komárům – nemusíte vůbec používat repelent, stačí když budete mít potichu puštěný ventilátor, opravdu to funguje!