[ Peter]

Rád cestuji, proto jsem si v roce 1995 založil cestovku. Mezitím se mi podařilo toho procestovat hodně, ale často se na perličky z cest časem zapomíná. Proto se v každé volné chvíli na cestách snažím zaznamenat si své zážitky do cestovatelských zápisníčkov. Zájmy: cestování, fotografování, chov ovcí. | Letní představa o dovolené: vzít si karavan a jít někam do světa. | Zimní představa o dovolené: vzít si kamarády, Myjavskou slivovici, jehněčí klobásy, kytaru a jet do Dolomit lyžovat. | Nejkrásnější prohlížené země: Norsko a centrální Austrálie. | Cestovatelský sen: Grónsko

Další články

Nejčtenější

03.02.2011
Jižní Anglie, Dublin
3301 přečtení
08.03.2011
2.část: Irish National Stud, Kilkenny
2293 přečtení

Jižní Anglie, Dublin

Přidáno: 03.02.2011 | Přečteno 3300 x

Začátek naší karavanové cesty na 5-týdenním okruhu Irskem a Skotskem. Jižní Anglie s kouzelným Stonehenge, puby v Dublinu nebo závody psů. A to je jen pár zajímavostí, s nimiž jsme se setkali na naší cestě.

Jak asi většina z Vás ví, naší nejoblíbenější dovolenou, je dovolená v karavanu s celou rodinou. Podle nás se tomu nevyrovnají ani 5-hvězdičkové hotely a ani kdejaké ultra all inclusive. Dovolená v karavanu je prostě dovolená v karavanu. Když někdo této vášni propadne, tak se z ní těžko dostává. Je to něco jako závislost na netradiční dovolenou, cestování, dobré lidi v kempech, krásnou přírodu a kopec zážitků.

V tomto roce jsme si tuto cestu nechali na vrchol sezóny. Zatím jsme tak pozdě ještě nejeli, protože jsme cestovali vždy na jaře. Ale jsou to poslední prázdniny před prvním školním rokem Jakubka, tak už se budeme muset postupně tomu i my přizpůsobovat.

Již v loňském roce, po okruhu Španělskem a Portugalskem, jsme přemýšleli, kam jet za rok. Trošku se mi to utříbilo v hlavě, podíval jsem se na nějaké materiály, vyzbrojil jsem se vědomostmi, mapami a cestovatelskými knihami a mohli jsme vyrazit na západ. V tomto roce chceme udělat velký a snad důkladný okruh Irskem a Skotskem. Samozřejmě vše se bude odvíjet podle časových možností, dobrého počasí, nešeho zdraví.Doufejme, že nám nebude dělat problémy řízení po opačné straně silnice (a to hlavně kvůli naší 12,5 metrové soupravě) a nenastanou žádné technické problémy.

A abychom se opět mohli podělit o naše zážitky s Vámi, tak Vám budeme pravidelně / nepravidelně zasílat sem tam nějaké ty postřehy z cest. V minulých letech měly zápisky z Norska, Španělska a Portugalska celkem kladné ohlasy, tak věřím, že i v tomto koutě Evropy najdeme kopec zajímavých věcí. Sami jsme velmi zvědaví.

Pěkné čtení a držte nám palce.

Leuška, Jakubko, Erika a Petr (a křeček bizon)


1.den - 18.7.2010 - neděle, přípravy a přesun přes Česko a Německo

 
            V tomto roce bylo neuvěřitelně deštivé jaro, v květnu a červnu dosahoval úhrn srážek historické hodnoty. Pak zase přišlo začátkem července pořádné horko. Na to jsme se těšili, protože jsme chtěli, aby si malí v jezírku užívali teplou vodu a koupání. Britské ostrovy, kam jsme směřovali, neměly perspektivu ke koupání.

            Na přípravy na cestu nebylo moc času. Dva dny před odjezdem jsme udělali nákup v Bille. Když jsme přivezli v 19:55 dva vrchovatě naplněné košíky na pokladnu v Bille ve Staré Turé, kde za 5 minut zavírali, tak to pokladní  nepřipadalo moc humorné. Jen než to naúčtovala, tak její kolegyně byly dávno doma. Billa už měla zhasnuto, pouklízeno, jen nám pokladní pořád účtovala. Skončila těsně před 20:30 hod. Ani moje "vtipné" narážky, že v Bille je určitě placená od tržeb, ji moc nepobavily. Byla totiž určitě "ráda", že chytla právě nás.

            Na balení do karavanu máme již učiněné docela slušné seznamy, podle kterých jsme se během sobotních 36 °C veder pomalu sbalili. V neděli jsme se doma rozloučili s babičkami a poté vyrazili v kompletní sestavě. Dokonce nás bylo o jednoho více. Vzali jsme si s sebou i našeho křečka Bizona. Babička Milka se "myší" bojí, tak jsme nemohli jinäk, než ho vzít s sebou a propašovat ho do Anglie.
 
            V noci pršelo, příjemně se ochladilo. Vypadalo to, že bude pěkný den na cestování. Vyrazili jsme kolem desáté hodiny. Vydali jsme se směr Hodonín a následně česká dálnice D1 na Prahu. Potřebovali jsme ještě dohustit kola na karavanu, ale na ani na třetí benzínce jsme neuspěli. Prostě nafoukat 4,5 baru dokáží jen kompresory, což jsou na kamiony, ne na auta.

            Fičeli jsme směr Brno, Praha, Plzeň a Rozvadov. Navečer jsme se ještě zastavili na odpočívadle s restíky, kde jsme si dali nedělní oběd. Byla tam fúra řidičů, kteří měli povinnou přestávku. Bylo zajímavé pozorovat, jak tam postarší cikánky nabízely Turkům kuřecí maso naporcované v igelitových sáčcích, ale nakonec bez větších úspěchů. Za chvíli bylo však v nabídce jiné masíčko. Bílé. Pro změnu "kapánek" mladší, na vysokých podpatcích a nabízeli kamionistům své služby.

            Když jsme si s Erikou mimochodem povídali o tom, kolik řidičů by mohlo mít takovéto "šlapky" denně, tak na to bystře zareagovala Leuška a divila se, jaké boty má "teta" do kamionu. Tak jsme jí museli vysvětlit, že teta se špatně obula, že má vysoké podpatky a že by si potřebovala koupit kroksky, v nichž by se jí lépe chodilo. Leuška nad tím chvíli přemýšlela, dávalo jí to asi logiku a pro tentokrát takové vysvětlení stačilo. Co ty děti všechno nevnímají...

            Večer jsme přejeli do Německa a směřovali na Frankfurt a Kolín. Potřebovali jsme toho ujet co nejvíc, jestliže jsme chtěli být do dalšího večera v Anglii v kempu. Když jsme projížděli kolem letiště ve Frankfurtu, tak jsem byl šokován velikostí a noční krásou celého letiště. Letěl jsem přes toto letiště již vícekrát, ale zvenčí jsem ho ještě neviděl nikdy. Kolem 1 hod. v noci jsme to už chtěli zapíchnout, ale na dálnici byla smrtelná nehoda (kamion a dodávka). Ze čtyř pruhů dálnice fungoval pouze jeden, takže jsme se asi hodinku zdrželi. Ale vzápětí jsme našli výborné tiché odpočívadlo umístěné mimo dálnici. Děti jsme přenesli do postelí a šli také sami spát. Dnes jsme ujeli zhruba 900 km.

 
2.den - 19.7.2010 - pondělí, přesun do Anglie

 
            Ráno jsem se probudili asi kolem osmé hodiny a bez dalších prostojů jsme ujížděli dál na západ. Německo mě i teď znovu překvapilo, protože jsem si myslel, že to je zemědělská země. Většinou jsou všude lesy, pole jen minimálně. Alespoň nemusí tak dotovat zemědělství. To se ale ihned mění vstupem do Nizozemska, přes které projíždíme do Belgie a severním obchvatem se dostáváme až k pobřeží.

            Kolem Dunkerque až pěkně do přístavu Calais. Odsud jezdí trajekty do Anglie nejkratší trasou. Lístky jsme si předem nebookovali, protože jsme nechtěli mít nůž na krku, ale koupili jsme si otevřenou zpáteční jízdenku, na kterou jsme dostali 20% slevu. Zpáteční lístek stál 360 EUR, což byla docela dobrá cena.

            Před opuštěním Francie jsme ještě chvíli strávili u pasové kontroly. Dívali se, jestli v karavanu nelegálně nepřevážíme lidi. Při cestě byly tabule se zákazy vozit zvířata - kočky, psi, ptáci, myši apod. Takže jsme našeho bizona zamaskovali na horní postel, aby ho nebylo vidět. Kdyby ho našli, kdo ví, jak by chudák, ilegální, dopadl.

            U vchodu do přístavu nám dali lístek s číslem, do kterého pruhu máme před lodí odstavit auto, čekali jsme asi hodinku na další loď. Leuška koukala ven, a když spatřila asi pětiletého černošského chlapečka, zahlásila: "Toho malého černého černouška já znám! To je přece ten, co chtěl být Hamšík! "(Podobnou reklamu vysílali před MS ve fotbale v Jihoafrické republice). A že děti nevnímají reklamy.


            Několikapatrový trajekt s obchody, restauracemi, směnárnami, kasinem a hracími automaty nás převezl na druhou stranu asi za 1,5 hodiny. Dorazili jsme do anglického přístavu Dover. Před přistáním jsme viděli krásné bílé křídové útesy na pobřeží. Hned po výjezdu z trajektu se začímane řadit s autem na opačnou - levou stranu. Chvíli trvalo než jsme se vymotali z přístavu. Procházíme kolem skupinek celníků vybírajících si, které auto důkladně prohlídnou. Projeli jsme bez kontroly, tak bizon je už na půdě UK.

            Chtěli bychom se dostat do večera do kempu, ale z Doveru vyjíždíme až v 17:30 a náš kemp zavírají už v 21 hod. V UK jsou dálnice bezplatné a většinou trojproudovky, tak to je fajn. Netušíme, jak dlouho může cesta trvat, takže jedeme asi 110km/h, což asi nebude podle předpisů. Musíme však stihnout kemp. Jedeme jižním obchvatem Londýna, směr na Salisbury, a pak blízko Stonehenge do kempu v malé vesničce. Zjišťujeme, že bude asi velký problém najít  nějaký kemp, protože se zde neobtěžují je pořádně značit. Musíme jet podle GPS a až na posledním úseku nacházíme tabulku s označením kempů.

            Do malého jednoduchého kempu na krásné louce se stromy jsme dorazili ve 20:55 hod. Bylo to o fous a zase na poslední chvíli. Bohužel mi majitel kempu říká, že jsou plně obsazení. Prý v Anglii si musíme rezervovat kempy předem, což jsme neudělali. Netušili jsme totiž, jestli sem vůbec stihneme přijet. Nezbývalo nám tedy nic jiného než uprosit majitele kempu, aby nám dal jakékoli místo, i když bez přípojky elektřiny. Umíme být samostatní a plně funkční i bez ní. Nakecal jsem mu, že máme hrozně malé děti. Že cestujeme až z domu vkuse bez přestávky a dětem jsme slíbili, že toto je na 100% poslední zastávka a už nejedeme dál. To ho obměkčilo a místo nám dal s tím, že ráno se můžeme přesunout na místo s přípojkou.


            Příjezd do Anglie jsme slavnostně zapili u večeře před karavanem. Super, po 1760 km jsme dojeli bez nehody, bez problémů a hlavně jsme se stihli ubytovat v kempu.

            Počasí je na Anglii mimořádně pěkné, je polojasno 26 ° C, ale večer začalo poprchávat. Krátká přeháňka, s nimiž se budeme asi na ostrovech setkávat často.

 
Postřehy dne:

    * Podél silnic jsou značky, které ukazují např. zákaz zastavování, povolenou rychlost apod., ale nemají je jako u nás s průměrem kolem 50 cm, ale maličké, s průměrem pouze cca 25 cm. Malé, ale funční.
    * Vzdálenosti mají v mílích (něco kolem 1,65 km), ale na značkách to dávají ve formátu "1 m", "2 m" apod. My bychom to brali jako 1 metr, ale je to 1 míle.

 
3.den - 20.7.2010 - úterý pobřeží dinosaurů, Salisbury
 

            Ráno jsem nikoho nebudil, potřebovali jsme si všichni po cestě odpočinout. Kolem 10 hod. jsme přestěhovali karavan na parcelu pro karavany, udělali si na snídani podmáslí, které malí milují. Venku bylo krásně, jasno, ale za chvíli se začaly na obloze objevovat mraky. Kubko chce být archeologem (což sice po poslední akci ve školce změnil na myslivce), tak jsme si našli asi o 80 km jižněji zajímavou oblast Devon Coast nebo Dinosaurus Coast. Je to oblast, kde se před 200 mil. let začali usazovat nánosy, ve kterých zkameněli živočichové dané doby. Nánosy se vrásnily, pohybovaly a nyní je celé skalnaté probreží vyvýšené asi 100 metrů nad mořskou hladinu a lze zde najít bohaté naleziště zkamenělin. Dělají tady pomalu "hony" na zkameněliny. Pořádají zde organizované výlety na pobřeží s průvodcem, který poradí, kde hledat.

Proto jsme se tedy vydali do pobřežního ospalého městečka Lyme Regis s asi 4000 obyvateli. Je centrem pobřeží a z obou stran ho obklopují načervenalé útesy, břidlicově nanesené, s bohatými nalezišti zkamenělin. Toto městečko je známé i tím, že se zde točilo několik známých filmů. Je tu pláž s navezeným pískem, kde se v ledové vodě koupalo pár zoufalců. Zaujaly nás malé "chatičky" natřené jemnými pastelovými barvami, které byly naskládány na pěší promenádě u pláže. Měly rozměr cca 3x3 metry, bylo v nich jen místo na stolek, kde bylo možné uvařit čaj či kávu, trošku místa na židle a nějaký ten regál. Starší lidé posedávali před těmito chatičkami a četli si či debatovali. Zajímavé, ale velmi divné objekty.

Prošli jsme se po městečku s krásnými domky s typickou anglickou architekturou (domky z červených cihliček - maličké okna i dveře, malé místnosti). Ale velmi útulně udělané. V místním muzeu věnovaném historii města, přírodě, ale i zkamenělinám jsme se i pro děti zajímavým způsobem dozvěděli, jak a proč jsou jejich naleziště právě v okolí města Lyme Regis. Po rozhovoru s místním chlapíkem zjišťujeme, že zkameněliny se dají hledat na pobřeží pouze pokud je silný odliv. Jinak se na ta místa nedá ani dostat. Výlety se dělaly vždy po týdnu, v příštím týdnu byl největší odliv až v noci, tak se výlety vůbec nepořádaly. Dnes byl odliv až v 18:30 a tak dlouho už jsme nemohli čekat. Kdyby bylo lepší počasí, dalo by se to. Jenže pobřeží se od oběda úplně zahalilo do mlhy, začalo poprchávat a ochladilo se. Kubka archeologie však viditelně opět chytla, tak jsme si koupili malou archeologickou soupravu, kde se kosti dinosaurů zalijí do sádry různých barev. (Což jsme i večer udělali). Na další den se to pak z formiček vyškrabává ze sádry a nechají se vyčuhovat jen kosti dinosaura. Kubko se na to velmi těšil.

Vydali jsme se kromě pobřeží zpět do vnitrozemí, směrem ke městu Salisbury. Kolem silnic jsou většinou políčka, na kterých se pasou ovečky a dobytek. Ve velké míře zde mají i náš nový "domácí" chov - ovečky Suffolk, což nás docela těší. Podmínky pro ovce jsou tady ideální. Neustálé poprchávání zabezpečuje stálezelené pastviny. A v zimě díky přímořskému klimatu není sníh, takže se ovečky mohou pást celoročně.

Ve městě Salisbury jsme si prohlédli překrásnou majestátní katedrálu z let 1220-1258. Se svou stodvacetitřímetrovou věží je nejvyšší v Anglii. Malí se zde honili, podívali jsme se také do centra a pak zase fofrem zpátky do kempu. Počasí se s odjezdem z pobřeží značně zlepšilo. Sice bylo zataženo, ale už nebyla mlha. Ochladilo se asi na 17 °C.

V kempu si děti chtěli zajezdit na kole. Kubko dostal na jaře velké kolo, na kterém se bál jezdit. Nemáme doma rovinku a doufali jsme, že tady se to naučí. Nejdřív jsem ho musel pořád přidržovat, aby získal jistotu - zejména v zatáčkách, ale po chvíli na to přišel a s Leuškou jezdili po kempu. Kubko byl už vysmátý, když mu to začalo jít.

Tato oblast je zajímavá i tím, že jsou zde velké vojenské základny (Campy). Říkají tomu "campy", což mě při hledání kempů trošku zmátlo. Málem jsme se šli s karavanem ubytovat na tankovou základnu.

Kubko má z přítomnosti vojenských základen upřímnou radost, protože bylo vidět, že tady se v armádě zas tak nešetří. Neustále probíhalo cvičí, létali vojenské vyzbrojené vrtulníky, velké vrtulníky s dvěma vrtulemi vpředu i vzadu (jaké jsme viděli doposud pouze ve filmech), ale také obrovská nákladní vojenská letadla. Místní silnice neustále protínají stezky z cvičišť tanků.

 
Postřehy dne:

    * Kousek od kempu bylo pole, které zdálky vypadalo jako vojenské cvičiště. Celé hliněné a s kryty. Kubkovi jsme namluvili, že tam cvičí vojáci. Byl celý šťastný. Ale když jsme šli blíž,  tak jsme zjistili, že to je pole, na němž chovají stovky prasat. A ty kryty - to byly plechové přístřešky, kde se mohli schovávat před deštěm či sluncem. Což už Kubko naštěstí neviděl.

 
4.den - 21.7.2010 - středa Stonehenge, Aveburry, návštěva

 
Jedna z nejznámějších památek Anglie, prehistorický Stonehenge byl pouze kousek od kempu. Šli jsme kolem už vícekrát, ale čekali jsme na lepší počasí. A to tady v Anglii obvykle je poránu. I dnes ráno bylo krásně jasno, ale již v dálce byly vidět přicházející mraky. Teplota kolem 16 °C. Ukončit ubytování jsme měli do 11. hodiny. Počkali jsme na objednané bagety z recepce, a pak vyběhli ke Stonehenge. Asi každý ho zná.

Stavba, kterou začali stavět asi 3000 let před naším letopočtem, kdy postavili jen vnější okruh. Kolem roku 1600 př.n.l. byly vztyčeny středové kameny z granitu, které váží až 20 tun. Tyto kameny sem byly přivezeny z jedné hory v Jižním Walesu, která je vzdálena asi 400 km. Způsob, jakým to sem dotáhli s jejich primitivní technikou, je dodnes záhadou.

Stonehenge, který byl pravděpodobně kultovním náboženským místem, byl vybudován se znalostí nejdelšího dne roku - 21. června. Kameny vážící desítky tun jsou zde vystavěny ve dvou viditelných okruzích, další kameny jsou položeny na vrchu, vždy na dvou kamenech tvořících jakoby malé stříšky. Před samotnou stavbou byly kameny opracovány do potřebných tvarů.

Třetí kruh byl málo viditelný, zbylo z něj už jen pár kamenů. Jak byly tyto stavby postaveny a nač sloužily, nikdo neví. Jsou zde teorie hovořící o náboženském místě až po teorie, že stavby byly postaveny mimozemšťany. My jsme dětem řekli, že to tady postavili obři, což byla pro ně zcela schůdná teorie. Kubko vyřkl názor, že on už přišel na to, jak to vlastně všechno bylo. Prý obři chytili kameny a poukladali je na sebe a zakopali do země. Jednoduché. Prý to musím říct těm strejdům a tetám, aby už nepřemýšleli, jak se to mohlo stát ...

V kempu jsme si zabalili věci a odjeli 35 km severněji do vesničky Aveburry, ve které se nacházejí také prehistorické kamenné okruhy s průměrem kamenného kruhu 348 metrů. Byly postaveny v období 2200-2500 let př. n.l. Původně zde bylo 98 vztyčených kamenů v délce 3-6 metrů s váhou cca 20 tun. Hodně kamenů nyní chybělo, tak na místech, kde nebyly, vztyčili místní lidé malé kamenné pomníčky. Největší kameny měly až 65 tun! Jak takové kameny mohli v té době přesouvat či vztyčit, to nikdo netuší. Vesnice Aveburry se pyšní tím, že je to jediné místo na světě, kde můžete jít v kamenném prehistorickém kruhu do pubu či do kostelíka. Velmi pěkné, příjemné místo a dokonce bez vstupného. K překvapení jsme tam zaparkovali i karavan, v což jsme ani moc nedoufali.

Odpoledne po 14.hod. jsme se vydali na sever po dálnici M5 a M6. Kolem Birminghamu byla dopravní zácpa, ale velmi nás nezdržela. Směřovali jsme na sever, jižně od Manchesteru, kde jsme se měli setkat s Eričinou sestřenicí Jankou a Tomáškem, kteří v Anglii žijí a pracují již 6 let. Jelikož byly všechny kempy vyprodané, tak nám pomohli najít nějaký Strawberry wood camp, který sice nevím, co měl společného s jahodami, ale byl to totálně lesní kemp. Dorazili jsme po troše hledání kempu najednou a přivítali se. Stáhli jsme s Tomáškem řádnou část našich slivovicových zásob, baby uvařili dobrou večeři a ugrilovali domácí jehněčí klobásky. Byli jsme rádi, že jsme se potkali. Kemp byl bez stálé recepce, paní si přišla jen vyzvednout platbu 16 GBP až kolem 20. hodiny. Janka s Tomáškem by se rádi s námi podívali i na část Skotska, takže pokud nám to vyjde, tak se ještě za pár týdnů potkáme ve Skotsku. Žijí tam sice už 6 let, ale vlastně z Velké Británie neviděli skoro nic. Stále pracují a pokud mají volno, tak odpočívají a případné dovolené tráví na Slovensku, lyžovačce či v Egyptě. Pro mě zvláštní, ale celkem pochopitelné. Kdyby za námi přijeli, tak by nebyl problém u nás přespat. Máme totiž karavan se 4 pevnými a 2 rozkládacími lůžky, takže by jim stačili pouze spacáky.

 
Postřehy dne:

    * Když jsme se večer přibližovali ke kempu, tak nám skoro spadla čelist. Před námi se objevil obrovský satelit - observatoř. Bílý talíř s obrovskými železnými konstrukcemi byl pohyblivý a směřoval jednou na jih, pak na oblohu a pak zase na sever. Měl průměr snad 100 metrů. To jsem také ještě neviděl. Maximálně v nějakém akčním americkém filmu... Neskutečná velikost.
    * Celkem mě zaujalo to, že na většině anglických (a později i irských) toaletách, koupelnách jsou v umyvadlech dva kohoutky - klasické šroubovací. Napravo studená a nalevo teplá voda. Bůhví jak se to tedy nedá namíchat, aby tekla např. vlažná voda. Musíme jim tam poslat nějaké armatury z armaturky Myjava.
    * V Anglii se velmi špatně orientuje na silnicích. Sice bývají značky, kterým směrem co je, ale obvykle nejsou vyznačeny hlavní směry. Když jedete po dálnici, která jede např. na Liverpool, není to na značkách vůbec vyznačeno. Větší problém nám však dělalo to, že samotné vesnice nejsou značeny žádnou tabulí. U nás je na začátku a konci obce cedule, tady nic. Čili pokud náhodou máme v popisu cesty poznámku, že 1,5 km za vesnicí XY odbočte doprava, velmi nám to nepomáhá, protože netušíme, která je ta vesnice XY, protože žádné nejsou značeny. Několik km před vesnicí bude na křižovatce napsáno např. doprava je vesnice XY. Když tam však přijedeš, tak nevíš, že už jsi tam. V takových případech už pomáhá jen navigace. Tu jsem si naštěstí vzal 2x, protože ne vždy se umí některá z nich zorientovat.
 

5.den - 22.7.2010 - čtvrtek přesun do Irska

Ráno jsme si představili, jak asi ve 3 hohiny v noci vstával Tomáš do práce, a to ještě po naší večerní akci. Nuže, možná restíky v Manchesteru jednou nedostali čerstvou zeleninu, pokud Tomino zaspal.

Moc jsme nespěchali, hlavně jsme se snažili neušpinit karavan. Tento lesní kemp byl docela náročný na projíždění, jestliže jsme si nechtěli mýt vše od hlíny a listů. Šťastně jsme po 11.hodině vyrazili. Nejprve na sever, pak pod Liverpoolem na západ. Přijeli jsme  Walesu a po pěkné dálnici jsme dorazili ve 13:45 do přístavu Holyhead. Jeli jsme jen tak na "blink", že pojedeme nejbližší lodí. V přístavu na informační tabuli svítilo, že jedna loď odplouvá ve 13:50. Druhá Irishferries ve 14:10hod. Tak jsem nahodil sprinty k officu této společnosti. Paní mi říkala, že za 5 minut zavírají loď, jestli jsem připravený. Jako nikdy. Dosprintoval jsem zpět k autu, přejeli jsme půl přístavu a už jsme stáli na lodi. Byli jsme neskutečně rádi, že jsme to stihli, protože trajekty zde až tak často nejezdí. Další jel až za 3 hodiny. Cesta měla trvat do 17:20 a to je přes 3 hodiny plavby.

Trajekt byl opět obrovský. 2 spodní paluby na nákladní auta, 3. paluba na osobní auta, pak 1 paluba s obchody, restíky, kinem, dětským koutkem, další paluba s příplatkovými sedadly. Výše již byla jen paluba s vyvýšenou plochou na nouzové přistávání vrtulníků.

Kolem 17:45 jsme se dostali z trajektu do Irska. Byli jsme tu poprvé. Země, která byla donedávna vzorem a ekonomickým keltským tygrem, dosáhla v minulém, ale i v tomto roce rekordního pádu ekonomiky, ale i obrovské nezaměstnanosti. Většině lidí se ve spojitosti s Irskem vybaví dvě věci: U2 a pivo Guinness. Mně ještě věčně zelený ostrov s ovečkami.

Irsko má 3,9 mil. obyvatel. Má velmi mladé obyvatelstvo, protože více než 40 % obyvatelstva je ve věku do 24 let. (Antikoncepce byla zlegalizovaná až od roku 1979). Irové mají velké problémy s alkoholismem. Je to tady jakousi víkendovou tradicí, obcházet hospody a opíjet se. Alkohol a slabě rozvinutá silniční síť mají za následek to, že hlavní příčinou úmrtí mužů ve věku 15-24 let jsou dopravní nehody. Průměrný věk irských matek je 27 let.

V přístavu jsme platili mýtné a paní si asi nevšimla, že máme za sebou i karavan. Jak jsme projížděli, tak spustila rampu a ta začala padat rovnou na karavan. Naštěstí má karavan lepší plechy než rampa. Rampa po naražení do kavanu celá odletěla a spadla na zem i s motorkem a stojanem. No, naše chyba to nebyla, tak jsme ani nezastavovali. Přímo v Dublinu jsme nechtěli zůstat, chtěli jsme jet někam na okraj, kde bude klid a budeme mít dobrou základnu na výlety. Tak jsme to zapíchli v malém kempu na okraji NP Wicklow Mountains, asi 20 km jižně od Dublinu.

Malý, jednoduchý kemp. Bylo v něm asi 5 karavanů a pár aut se stany. Ve velkém stanu asi 20 m od nás byl francouzský manželský pár, který měl syna a mladší dceru (Roman). Leuška se s tím děvčátkem ihned spřátelila a hráli si až do večera. Ani jedné z nich nevadilo, že si nerozumějí ani půl slova. Ale při hře jim to očividně nevadilo. Vedle nás stanoval postarší důchodcovský pár - ona poloviční Irka se Skotka, on zase poloviční Skot a Angličan. Žijí v Anglii a sem pravidelně jezdí navštěvovat mámu manželky. Má nyní 92 let a je stále plně zdráva. Byli velmi milí a ochotní poradit. Jak i v jiných kempech, tak i tady budí naše SPZetka pozornost. Všichni nás chodí postupně zdravit a ptají se, odkud jsme a kolik to máme sem kilometrů.

Venku je celkem chladno, asi 13 ° C, zataženo, malinko poprchává. Typické irské počasí, které nás bude provázet i další týdny.

 6.den - 23.7.2010 - pátek Wicklow Mountains

Ráno jsem zaběhl někam sehnat čerstvé pečivo. Jelikož jsem nechtěl jít někam do města, zkusil jsem první benzínku a s úspěchem jsem nakoupil čerstvé bagety za 0,99 €. Tak to jsme mohli již nasnídaní  v 9.45 vyrazit.

Byli jsme na okraji národního parku Wicklow Mountains. Je to kopcovitá, asi z poloviny zalesněná oblast. Vrcholky však nejsou obzvlášť vysoké, mají 500 - 800 metrů. Nejvyšší vrchol má něco přes 900 metrů. Místa, která nebyla zalesněná, byly pastviny pro všudypřítomné ovce. Nejčastějším plemenem jsou zde ovce Suffolku. Poměrně velké plochy jsou porostlé i keři.

Nejdříve jsme vyrazili do Powerscourt Estate. Je to nádherné sídlo o rozloze 64 km2. Bylo postaveno již v 17. století, přičemž zahrady se dodělaly dodatečně v 19.století. Zdejší velkolepé - udržované zahrady s krásnými starými stromy (sekvoje, túje, borovice ...), vykosené trávníky, vystřihané keře apod. Toto všechno se nám s Erikou líbilo mnohem víc než ošuntělé světoznámé zahrady ve Versailles, kde jsme byli před měsícem.

Ve spodní části bylo velké jezero s vodotryskem, pod tím japonské zahrady. Celkem mě zaujala západní část zahrady, kde se nalézal psí hřbitov. Tam pohřbívali své domácí miláčky. No, nejen domácí miláčky - psy, ale našli jsme tu i slavné lovecké psy, poníky, dojné krávy. Nad každým hrobem se tyčila malá kamenná deska se jménem, druhem, datem narození, příp. věkem a krátkým textem se vzpomínkou na domácího miláčka. (U jedné feny bylo napsáno, že zemřela jako 17-ti letá a že ze svých 17-ti cecíků vyprodukovala asi 100 000 galonů mléka.).

            V horní části byla krásná květinová zahrada se sochami světoznámých sochařů. Dále tu byla i komerční část, kde prodávali již vypěstované květiny a stromky. V horní části byly vykosené louky, na nichž se rozkládalo golfové hřiště s honosným hotelem Ritz.

Z těchto krásných zahrad jsme se přesunuli asi 7 km k vodopádu Powerscourt Waterfall. Je nejvyšší ze všech vodopádů ve Velké Británii, ale i v Irsku. Má výšku 130 metrů. V okolí vodopádu jsou prastaré sekvoje, duby, buky, břízy i jeřabiny. Mě však zaujala velmi stará prehistorická druhohorní araukárie. Přesně taková, jakou jsme před rokem viděli v Chile v Andách. Louky pod vodopádem byly oblíbeným místem pro pikniky. Naši malí si tam pohráli na pěkném dětském hřišti a fičali jsme zase jižněji, do centra národního parku.

            Dorazili jsme do Glendalough, které je kouzelným místem s klášterním komplexem ukrytým mezi dvěma tmavými jezery, chráněné strmými stěnami hlubokého údolí. Na tomto místě kolem roku 498 žil pouze sám mnich Kevin. Spal na kamenech a společnost mu dělala jen zvěř a ptáci. Brzy se však pověst o něm rozšířila a ta sem přilákala mnohé poutníky, kteří s ním chtěli strávit čas. Toto místo se stalo v 9. století nejdůležitějším klášterním komplexem v Irsku. Studovali zde tisíce studentů. Úspěch tohoto místa měl za následek, že ho plenili Vikingové a později Angličané. Od 17. století už na tomto místě přestal fungovat i poslední klášter.

My jsme zaparkovali u horního jezera, podívali jsme se na ruiny kláštera, porozhlídli se po okolí a nakonec našim malým vytáhli kola a udělali si několikakilometrový okruh směrem k spodnímu jezeru.

Tam se nacházely i nejkrásnější památky. Bývalý kostel, hřbitov, vysoká věž a nejkrásnější stavba St Kevin's Kitchen - malý kamenný kostelík se zvonicí ve tvaru válcové věže.

            Kubko to dobře zvládal na novém kole i po terénu, stejně tak jako Leuška. Sem tam jsme jí tajně do kopce pomohli, aby to vyšlapala "sama".

            V kempu zůstali i Francouzi, tak malí si s nimi opět hráli. Dokonce i "bázlivý" Jakubko se spřátelil s francouzským chlapcem a hráli spolu fotbal.

            Dnes bylo kolem 16 °C, ale docela příjemně. Sem tam byla obloha potrhaná a když svítilo sluníčko, bylo opravdu velmi teplo.

7.den - 24.7.2010 - sobota Dublin

Ráno lehce pršelo a to nebylo dobré znamení před odjezdem na prohlídku Dublinu, teplota 16 °C. Uvažovali jsme i o tom, jestli vůbec do Dublinu s dětmi pojedeme, protože malé děti z návštěvy velkým měst obyčejně nic nemají. Nakonec jsme vyrazili, ale přidali jsme nakonec dne i něco, co by mohlo zajímat i děti - chrtí závody psů.

            V Dublinu s 1,1 miliony obyvateli žije více než ¼ obyvatel Irska. Je to rozlohou poměrně velké město, které je však sympatické tím, že zde není žádná výšková budova, žádný činžák. Prý tu dva byly, ale odstřelili je, aby nekazily vzhled města. Centrum Dublinu a všechny významné památky jsou pěkně pohromadě, možná v okruhu 1,5 km. Takže se tam dá všechno krásně obejít. Zaparkovali jsme v krytých garážích (na konci jsme zjistili, že je to tady slušně drahé - 22 EUR za 6,5 hod. parkování), odkud jsme to měli blízko na asi nejznámější dublinskou uličku Grafton street. Je to pěší zóna, kde jsme zastihli velmi mnoho pouličních umělců, kteří si to "rozbalili" na ulici před nejluxusnějšími obchody v Dublinu. Hudebníci, zpěváci, živé sochy, sochaři modelující zvířata z písku, umělci vytvářející obrovské bubliny z bublifuku atd. Zaujaly mě zde živé reklamy. Lidé měli na sobě masky, měli oblečeny kartony s nápisy (např. sleva 100 € na zápis do autoškoly). To si celkem neumím představit takového Pišta Adáska, jak chodí po Myjavě s takovou reklamou (Pišta je šéf Myjavské autoškoly). Na této ulici bylo pravděpodobně zakázané rozvěšovat reklamy po sloupech, tak si to lidi vymysleli jinak. Na odbočkách do uliček postávali většinou různí přistěhovalci, kteří drželi v rukou vysokou hůl, na níž byla upevněna reklama, např. do restaurace, do zlatnictví, do hračkářství. Obchůdky byly zastrčené někde v boční uličce a bez takové reklamy by asi neměly zákazníky.

            Jako první památku jsme si šli prohlédnout Trinity Collage - první irskou univerzitu založenou v roce 1592, která byla i jednou z nejkrásnějších památek Dublinu. Univerzita ve středu města je nejen památkou, ale i dodnes plně funkční školou. Studuje na ní kolem 9500 studentů. Z komplexu zajímavých budov byla nejnavštěvovanější budova staré knihovny. Podle starého, ale stále platného knihovnického zákona z roku 1801, má tato knihovna (spolu s dalšími čtyřmi v Británii) nárok na bezplatný výtisk každé nové knihy. Teď  tu mají 2,5 milionu. exemplářů a každý rok přírůstek 1 km nových regálů s knihami. Nejznámější knihou, kterou zde mají, je jedna z nejstarších knih na světě - Evangelium z Kells z roku  800n.l. Obsahuje nejen biblické texty, ale i krásné ilustrace.

            Prohlédli jsme si ještě Národní muzeum z unikátní světovou sbírkou zlatých artefaktů z doby bronzové a železné. Malé už bolely nožičky, tak jsme si šli odpočinout do nádherného parku v centru města. Velký park s jezírky, trávničkem na pikniky, měl to, co jsme hledali. Geniální dětské hřiště s kupou prolízek, skluzavek, lanových drah a jiných dětských atrakcí. A malé ihned přestaly bolet nohy...

            Prohlídku města jsme zakončili tradičně ve čtvrti Temple Bar, která je plná stylových pubů, malých galerií, muzeí, restaurací. V Temple pubu z roku 1840 jsme si dali výborné pivo Guinness. Jejich hospody jsou nádherné. Živá kytarová hudba, pěkné prostředí, výborné stylové sezení, dobrá nálada. Člověk pochopí, proč je to tady během víkendových večerů natřískané a pije se tu jako o závod. V takovém prostředí coby ne. Kdybychom měli doma takový podnik, tak bychom tam chodili určitě častěji než do šenku na Babulicovém Vrchu. Zajímavé bylo to, že jsme nemohli s pivem postávat před podnikem na ulici. Měli vlastního securiťáka, který mě slušně poslal buď dovnitř, nebo pod stříšku o pár metrů vedle. Tam se již postávat mohlo. Zvláštní, ale správné. Nebylo alespoň vidět lidi, jak popíjejí na ulici.

            Ve městě jsme potkávali většinou mladé lidí. Minimálně 50% byly divní týpci - červené vlasy, vypudrovaní a začernění "emaři", divoké oblečení, kluci dlouhé vlasy do očí apod. Tak to se už teď s Erikou těšíme, co bude čekat nás až naše děti vyrostou.

            Při studiu materiálů před cestou jsem zjistil, že v Irsku je velmi zajímavá tradice - jsou zde populární závody chrtů. Je to soutěž pořádaná v několikati stadionech v celém Irsku. Jedním z nich je i Shelbourne Greyhound Stadium. Přečetl jsem si, že právě v sobotu večer mají být i tady závody, na stadionu s oválným okruhem 550 yardů (503 metrů). My jsme seděli v "ekonomické" části při okruhu, nahoře byly prosklené lože pro prominenty a úplně nahoře bylo sezení pro nejprominentnější. Dnes večer se mělo běžet 12 okruhů. Dostali jsme k tomu brožurku, kde byly popsány běhy všech 12 okruhů. Každý běh běželo 6 psů, vždy jiných. Čili dnes večer zde běželo 72 chrtů. V každém běhu měli psi čísla 1-6, i barevně odlišené. Před startem vrcholily sázky. O ty tu vlastně i šlo. Dole u dráhy bylo asi 15 chlapíků, kteří přijímali sázky, měnili kurzy, brali sázky od přítomných, ale i po telefonu. Kurzy neustále měnili, přepisovali. Prostě organizovaný chaos, na princip kterého jsem dost dobře nepřišel. Smetánka nad námi určitě vsázela také, ale elektronicky.

Nejdříve hlasatel představil jednoho psa po druhém. V brožurce byly psány i poslední výsledky daného psa na okruzích v tomto roce. Psy zavřeli do jakýchsi kotců na startu a kolem dráhy se rozběhl vodící umělý zajíc nebo co to bylo. Když byl přesně u nich, tak se jim startovací klece otevřely a psi se nenormálně rozběhli po okruhu s pískově upraveným povrchem. Obrovskej zážitek. Psi udělali jeden okruh, který proběhli za 29 - 30 sekund. To mi vychází, že běží rychlostí kolem 60 km / hod. V pravé části okruhu už čekal chlapík, který běžícího "zajíce" přikryl do klece, aby ho psi neroztrhali. Jestliže nebyl vítěz předem jasný, tak se čekalo ještě na cílovou fotografii a podle ní se určil vítěz.
 
            My jsme měli z toho celkem srandu. Tipovali jsme si všichni čtyři, kdo zvítězí. Jakubko si bral vždy oranžovou 5-ku, Leuška pruhovanou 6-ku, já jsem tipoval podle výsledků psů v minulých bězích a Erika zase podle toho, který pes se jí nejvíc líbil. Nakonec jsme všichni čtyři měli stejný počet uhodnutých vítězů, takže lze usuzovat, že sázení na tuto disciplínu je  pouze o správném tipování. Vícekrát se stalo, že i favorité závodů s nejnižšími kurzy na výhru v zatáčce podklouzli a propadli se na konec.

            Po závodě byly na displejích zobrazeny výsledky i kurzy, pod jakými byly uzavřeny sázky před závodem a také výsledný kurz. Ten byl ve výši 3:1, ale slabší psi měli i 40:1. Např. za sázku 10 € na uhodnuté pořadí prvních 3 psů byla vypsána výhra 4250 €. Na začátku jsem nechápal, z čeho tyto závody vlastně žijí, ale teď už je mi to jasné - ze sázek. Každý běh psů měl své startovné, ale na druhou stranu i tučné výhry. V hlavním běhu večera získal vítězný pes až             20 000,-€! Tak to už se v tom musí točit pořádné peníze, aby měli na takové výhry. Nejdůležitější závod se uskuteční 12.9., kdy vítězný pes získá 120.000, - €!

            V každém případě to byl pro nás pro všechny pořádný zážitek a dětem se to také líbilo, což bylo hlavní. Neuvěřitelně unavené jsme je ještě v karavanu osprchovali a dali spát. Ještě si chtěli povídat, tak jsem jim vyprávěl o tom, jak jsme chytali sršně, když jsme byli malí. Takové příběhy na dobrou noc, to je něco pro ně. Jinak klobouk dolů, kolik toho zvládli ujít. I my jsme už toho měli dost. Dublin je nádherné město s výbornou atmosférou, určitě bych ho doporučoval na nějaký ten třídenní víkendový pobyt.

1998-2016 © Letenky.com, všechna práva vyhrazena.