[ Gabika]

Jsem typická Váha, někdy potřebuji být středem pozornosti, jindy vyhledávám samotu. Miluji jedinečnost, i proto jsem studovala literaturu a filozofii. Zbožňuji meziválečnou literaturu, expresionismus a neumím se nasytit Smrekova vitalismu. Více cestuji prstem po mapě, než ve skutečnosti, o to víc se zajímám o zážitky ostatních. Nemám vysněné místo - pro mě je úžasné každé, kde cítím vnitřní klid a harmonii. Neodmyslitelně ke mně patří kniha, káva, kvalitní červené víno a samozřejmě moji nejbližší.

Další články

Nejčtenější

03.02.2011
Proč jsou nízkonákladové lety nízkonákladové?
15630 přečtení
26.11.2014
Benátčanům překážejí kolečka na kufrech
10004 přečtení
03.02.2011
Chorvatská "MHD" nebo smích skrz slzy
4514 přečtení
03.02.2011
Malebné Živogošče
4165 přečtení
01.06.2011
Sexy letušky na obálce Playboye
3791 přečtení

Chorvatská "MHD" nebo smích skrz slzy

Přidáno: 03.02.2011 | Přečteno 4513 x

Myslím, že každý z nás se vydává na dovolenou hlavně za odpočinkem a klidem a vždy tajně doufá, že se mu všechny nepříjemnosti, mezi které patří i nemoci, velkým obloukem vyhnou.

Když jsme se během naší letošní dovolené v Chorvatsku poprvé setkali s delegátkou, tak jsme informace o lékařích a lékárnách pouštěli jedním uchem tam a druhým zase ven. Absolutně jsme si nepamatovali, kde najdeme nejbližšího  doktora či lékárnu. Věděli jsme jen to, že v našem středisku to není. Nevím proč, ale hned při příchodu (jindy s tím tak nespěchám) jsem si automaticky uložila delegátčino číslo do mobilu. Měla jsem ho tam prostě jen "kdyby něco" a doufala, že ho snad nikdy nebudu muset použít. Delegátka totiž nebyla ubytována ve stejném středisku jako my, ale v nedalekém Gradaci.

No, opak se stal pravdou. První dny proběhly poměrně v klidu, až na jednu pořezanou nohu na ostrém kameni, která se rychle zahojila a vypadlou plombu ze zubu, což však nebyla taková urgentní záležitost, abychom to museli řešit přímo v Chorvatsku. Už jsme se jen smáli tomu, že už nás snad  všechno špatné obešlo. A přece ne. Dva dny před odjezdem mě v noci probudila ukrutná bolest břicha, protože trpím chronickou chorobou, která mě "chytne" tak jednou za rok, ale věděla jsem, co se mi přihodilo. Měla jsem pocit, že si osud z nás už fakt dělá legraci, ale byla to krutá realita. Celou noc jsem probděla, nemohla ležet, sedět, prostě nic dělat. Navštívila jsem snad x-krát toaletu - kdo alespoň jednou v životě zažil zánět močových cest tak ví, o čem je řeč. Neměla jsem s sebou žádné pilulky, protože by mě ani v tom nejhorším snu nenapadlo, že to "jednou ročně" bude právě na naší vytoužené dovolené. Vážně jsem začala přemýšlet o okamžité návštěvě lékaře. Během noci jsem stihla prostudovat všechny papíry pojišťovny, kde jsem se také dočetla, že chronické onemocnění vám nikdo neproplatí. V duchu jsem počítala, kolik mám s sebou vlastně peněz a kolik tak asi bude lékařské ošetření stát.

První, co jsem ráno udělala bylo, že jsem volala delegátce. Ta mi poradila to, že pokud vím, jaké léky potřebuji, tak nebude problém je sehnat v lékárně. Navíc bych u lékaře platila velké poplatky za vyšetření a takto prý v podstatě zaplatím jen za léky. Kdyby nebylo paní delegátky, tak bych vůbec nevěděla, že v lékárně seženete i antibiotika bez předpisu. No, nastal jeden dost závažný problém a to, jak se dostat do nejbližší lékárny. Ta sídlila v Gradac a my jsme bydleli v Drveniku, což je cca 10 km od Gradacu.

Věděli jsme od delegátky, že chorvatská MHD, jak jsme ji my nazívali, jezdí dost často, ale moc se neřídí jízdním řádem. Bylo mi však už tak špatně, že jsem se s přítelem vydala na zastávku. Čekali jsme půl hodiny, hodinu a nic. Přitom bus měl jet už dávno. Předtím jsem si neuměla ani představit, jak vydržím 10 min. bez toalety, ale bylo mi tak nanic, že jsem podstoupila i tuto cestu.

Později se začali na zastávce shromažďovat i jiní lidé, byli to Slováci. Nakonec se ukázalo, že jedou na celodenní výlet do Dubrovníku. Omylem čekali na bus kde neměli, a to byla naše záchrana. Řekli řidičům o tom, co se mi stalo a ti byli natolik ochotní, že nás odvezli do Gradacu a navíc nás vysadili až těsně před lékárnou. Lékárnu otvírali až za hodinu, naštěstí jsme v blízkém zdravotním středisku našli i WC, tak alespoň trochu úleva. Šli jsme se zatím projít po Gradacu, i když jsem neměla na procházení ani v nejmenším náladu. Ale protože jsem si nemohla vlastně ani sednout, tak nám nezbývalo nic jiného než se procházet.

Za hodinu jsme zavítali k lékárně, slečna nám bez nejmenších problémů prodala antibiotika a vitamíny. Hned jsem započala léčbu, no a nastal další problém, jak jet nazpátek. Jít pěšky nepřicházelo v úvahu, to bych nezvládla. Nevěděli jsme ani to, kde je v Gradacu hlavní zastávka, protože nás turistický bus vysadil mimo ní. Ještěže Chorvati tak trochu  rozumějí i česky. Zeptali jsme se na cestu a našli zastávku, diskutabilní ovšem bylo, kdy a jestli vůbec pojede nějaký autobus. Kolem Biokova se začaly zhušťovat černé mraky, padly i první kapky a bylo nepříjemně dusno. Ještě i to počasí nám "přálo". Na zastávce již byli nějací lidé, autobus v nedohlednu a moje nervy úplně v háji. A najednou se na zastávce objevil bus a ne ledajaký! Vypadal jako náš zájezdový, vysoký se dvěma televizemi. Z busu nejdříve vystoupil jeden řidič, jen informačně se zeptal, kdo kam jede. Řekla jsem mu - Gornja Vala (tak se totiž chorvatsky nazývá Malý Drvenik, kde jsme byli ubytováni), ten na mě dívá, jako by nevěděl, kde to je. Tak jsem mu to upřesnila. Říkám tedy, že jedeme do Drveniku. Odpověděl, že tudy jezdí i několikrát denně, tak mě dost překvapilo, že nezná místní název. Lístek se u řidiče, který řídí nekupuje, tak jsme se s přítelem usadili, oba jsme stále nechápali, co se to kolem nás vlastně děje smiley.

Lístek jsme neměli stále zaplacený, a to jsme se pomalu blížili k cíli. Mezitím tam jeden strejda u zadních dveří "mával jako na prvního máje", že chce vystupovat. Měla jsem pocit, že pan řidič sedící za volantem, měl na starosti jen samotné ťízení a ne to, jestli někdo chce vystoupit. Ale nakonec se strejda dočkal a řidič mu zastavil. Ten druhý řidič chodil mezitím mezi lidmi, podebatoval s nimi, zeptal se, kam jedou a oni mu zaplatili. Když přišel k nám, tak jsme mu raději řekli jen název Drvenik. Říkal i něco jiného, to jsme mu však nerozuměli, ale tvářil se přitom velmi pobaveně, tak jsme se usmívali i my, že tedy asi to je něco vtipného laugh.

No a pak přišel okamžik, nad kterým se směju dodnes. Nevěděl přesnou částku, kterou máme zaplatit, tak z kapsy košile vytáhl papír, už asi stokrát složený a rozložený, a z něj vyčetl cenu. Napsáno tam měl 14 kun, ale mávl rukou a říká, že 10 kun. Mezitím nastal čas našeho výstupu z busu, tak jsme odevzdali peníze a šli mávat ke dveřím, aby nám řidič nezapomněl zastavit. Z autobusu jsme vyšli s úsměvy na tvářích, a to i přesto, že dosud jsem měla kvůli zdraví slzy na krajíčku. Léky hned zabraly. Ten den pršelo, tak jsem ho proležela v posteli a nemuselo mi být líto, že si neužívám sluníčka.

Na závěr chci jen připomenout, že pokud jedete na dovolenou s cestovní kanceláří, v případě nepříjemností se vůbec neostýchejte zavolat vašemu delegátovi či delegátce. Určitě vám bude dokáže pomoci či poradit. Navzdory všem peripetiím, s kterými jsme se během prázdninového týdnu v Chorvatsku setkali, můžeme jen konstatovat, že to byla fakt super dovolená. Ani jsme to neměli v plánu, ale přece jsme navštívili krásné středisko Gradac a navíc jsme zjistili, jak funguje chorvatská "MHD". Máte i vy podobné zkušenosti?

 

Článek je osobním názorem autora blogu (blogera). Společnost CK Malko Polo, s.r.o jako provozovatel stránky blog.letenky.com nebere právní zodpovědnost za správnost a úplnost informací.

1998-2016 © Letenky.com, všechna práva vyhrazena.