Na návštěvě u posledního diktátora Evropy aneb Cesta v čase za milión

Vzpomínky na staré časy

Výlet téměř ohrozily finanční záležitosti – víza do Běloruska byla pro Slováky téměř dvojnásobně drahá, než pro kamarády z jiných zemí – pan Lukašenko nás zřejmě nemá příliš v lásce, možná od některého z hokejových zápasův na mistrovstvích světa... Bělorusové jsou národ podnikavý, jelikož hotely ve městě zvedly ceny během oslav na dvojnásobek proti standardu. Řekla jsem si však, že se raději uskromním po jiné stránce a do tohoto zážitku přeci jen zainvestuju.

Když už byly „štemply“ v pase vyřízené, nasedli jsme ve Vilniusu na vlak a vydali se  na skoro 200 km dlouhou túru. Máme mezi sebou i „hrdinu“ – Španěl Alejandro už jednou Bělorusko navštívil, a jelikož při kolotoči večírků jaksi přešvyhnul o den délku pobytu, na kterou měl víza, skončil na 24 hodin v běloruském vězení – sice ho tam okradli, ale s úsměvem tvrdí, že se zato seznámil s nádhernou „bachařkou“ Irinou...

Na nádraží v Minsku se ze mně znenadání stal milionář – vyměnila jsem si litevské litasy za běloruské ruble (pro porovnání: 100 Kč je přibližně 45 000 běloruských rublů). Po příjezdu do hotelu, kam jsme se přepravili metrem rovnou před vchod, mě zaujal program v televizi, kterou jsme si zapli jak „podmaz“ při vybalování. První kanál – Lukašenko s vysloužilými generály, druhý kanál – Lukašenko s mladými fotbalisty, třetí kanál – Lukašenko na přednášce, čtvrtý kanál – Jen počkej zajíci! Už jsem se bála, že jiného "herce" než Lukašenka v Bělorusku neznají a tu se vynoří stará známá dvojice komiků našeho dětství .

Byl 8.květen, v Evropě považovaný za Den vítězství nad fašismem – na východ od nás se však konec války oslavuje až o den později, přípravy proto právě vrcholily. Celé město vyzdobené běloruskými národními barvami – červenou a zelenou, výškové budovy pokryté látkou potištěnou obrovskými 65-kami, ve městě mraky starých pánů v uniformách s neuvěřitelným množstvím vyznamenání nesoucích kufry, dělníci ještě narychlo natírají poklopy na kanálech nastříbrno. A my se hrneme z dnes už neslavně známé stanice Oktoberskaja (o rok později zde při teroristickém útoku zahynulo 14 lidí) rovnou před Lukašenkův palác. Fotoaparáty nachystané, když najednou, kde se vzal, tu se vzal, přede mnou stál ne příliš přívětivě vypadající ozbrojený pán: „No photos!“ Poslechla jsem, ale tu jednu fotku, co se mi podařilo cvaknout, mi už nevzal .

Minsk na mně zapůsobil zvláštním způsobem. Na jedné straně skutečně nehezká betonová vysloveně užitková architektura, jakou známe i my z dob socializmu a na druhé straně – město plné zeleně dýchající pohodou a uvolněností. Před kostelem v centru jsme potkali svatbu – svatebčané neváhali a hned nás s radostí počastovali citrónovou vodkou. Ваша здароўе! (nebo na zdraví bělorusky)

Večer jsme se z hotelu vydali na procházku okrajovou částí města. Bylo úžasně teplo a všechny nás omámila nostalgická nálada. „To je kao u Istri!“ (To je jako na Istrii) rozplýval se kamarád Krešo ze Záhřebu.

Druhý den jsme se probudili do zamračeného rána. Museli jsme vstávat brzy, pokud jsme chtěli vidět slavnostní procesí v centru. Před areálem s přísnými bezpečnostními kontrolami se tlačily davy lidí. Vedle mně se prodírají tetky s červenými karafiáty a snaží se přesvědčit kontrolující policajty, že ony musí jít první, protože jsou na tribunu za Lukašenkem. Nemilosrdně se z kabelek vyhazuje všechno, co by jen trochu mohlo znamenat hrozbu – kapky do očí, lesky na rty, řasenky. Když přišla konečně řada na mně, zaduněla strašná rána. Trhlo to se mnou, ale policajtka se jen usmála – prý už začala „paráda“ slavnostním odpálením z děla.

K procesí jsme se snažili dostat co nejblíže – s vypětím všech sil jsme natahovali krky, když jsme to uviděli: obrovská kolona tanků, obrněných transportérů, raket. Za nimi pěší vojáci, nosiči s obrovskou běloruskou vlajkou, ženy s maketami obilných klasů, hasiči, děti s basketbalovými míči, karatisti a další zástupy reprezentující různorodé skupiny běloruského obyvatelstva. Nad hlavami prosvištěly stíhačky zanechávající za sebou zelenočervený pás. Všechno za tónů dechové hudby hrající rázný pochod. Všude množství červených hvězd, které vnášely oslnivý lesk do pochmurného dne. Asi takhle podobně vypadaly kdysi prvomájové oslavy. Cítila jsem se jakobych nasedla do stroje času a přesunula se o pár desetiletí zpátky. 

Po průvodu zavládla všeobecná dobrá nálada, bylo slyšet harmoniku hrát běloruské písně, potkáváme usměvavé babičky v šátcích, veterány v uniformách. Podobnou atmosféru u nás je možné vidět snad už jen na folklórních festivalech.

Odjíždíme z Minsku se zvláštním klidem a zároveň plní euforie. Spoza okna vlaku pozoruju běloruský venkov, který na mně působí neskutečně romanticky – svěží zeleň, malebné domečky, pasoucí se stáda – nádhera! Za chvíli se rozběhne karetní hra Kdo jsem? Když se nás mladý Bělorus zeptá, zda se může připojit, až mě zamrazí – opakuje se scénář jako vystřižený z Tarantinových Nehanebných bastardů. Doufám, že nedopadneme jako v tom filmu!  Na hranicích přichází postarší celník tvářící se až příliš podezřivě mile. Dá se do řeči s našimi Polkami, žertuje, téměř flirtuje...když v tom je požádá o prohlídku zavazadel – hledá cigarety. Naštěstí nic nepašují, takže se všichni živí, zdraví a plní nádherných zážitků vracíme do EU. Kdyby ale tak byl celník otevřel ten Alejandrův batoh...

Článek je osobním názorem autora blogu (blogera). Společnost CK Malko Polo, s.r.o jako provozovatel stránky blog.letenky.com nebere právní zodpovědnost za správnost a úplnost informací.

FOTOGALERIE