[ Generál LeTenky]

Svoji kariéru jsem začal ve francouzské armádě jako letec, kde jsem se svojí usilovností a vynalézavostí vypracoval až na hodnost generála. Tehdy jsem se rozhodl, že opustím vojenskou službu a svoje nejlepší léta věnuji lidem. V současné době spravuji portál, na kterém lidem pomáhám se zakoupením letenek za co nejlepší ceny. Procestoval jsem velkou část světa, ale většinou jen pracovně. Nyní jsem se rozhodl, že se do světa vydám jako dobrodruh.

LITVA, LOTYŠSKO, ESTONSKO 1. část - Klaipéda, Kuršská Kosa – Nida, Juodkranté

Přidáno: 17.05.2013 | Přečteno 4799 x

Balení kufru mi už nedělalo po absolvovaných měsíčních cestách žádný problém. Přesně jsem věděl, co budu potřebovat a co ani jednou nevybalím. A tak jsem s plným kufrem a nabuzenou  cestovatelskou duší stál na letišti ve Vídni a čekal, kdy otevřou můj gate, abych  nasednul na palubu letadla, které mě za necelé dvě hodiny dopraví do Vilniusu v Litvě.

Letiště ve Vilniusu se nachází jen 7 km od centra města. Ve Vilniusu si půjčuji auto a vydávám se poznávat Litvu. Moje první cesta směřuje do Klaipėdy.

Ještě ani pořádně nesedím za volantem a ejhle, problém. V polích byla u silnice bílá tabule s nápisem, o kterém jsem předpokládal, že je to hranice okresu. Navíc ani moje moudrá navigace mi neukázala jiný údaj než  90-tku. Domy tam nebyly, tak jsem si vesele frčel dál. Za chvíli mě zastavují policajti. Policajt chce doklady a vysvětluje, že jsem ve vesnici a max. povolená rychlost je 50-tka. Já jsem jel 87 km/hod. I na generála došel mráz L. Tak vystoupím z auta a policajt  mi vysvětluje,  že překročení  rychlosti je vysoké a pokuta je 400-600 lít, což je asi 3 000 – 4 500 Kč. No co mi zbývalo jiného, než se pokusit ho „ukecat“. Asi po 15-ti minutách dvou nezávislých monologů mi vrátil všechny doklady a poslal mě  s pánem bohem! Řečnický talent nezapřu wink.

Litva je rovinatá země s rozlohou přes 65 000 km2. Žije v ní 3,6 mil. obyvatel. Sousedí s Lotyšskem, Běloruskem, Polskem  a ruskou enklávou Kaliningrad. O Litvě jsem neměl velmi pozitivní mínění, čekal jsem, že jeho obyvatelé budou zaostalí nebo co ... Už po pár stovkách km jsem však zjistil, že Litevci jsou pořádkumilovný a kulturní národ. Silnice  velmi pěkné, okolo silnic posekaná tráva, nebyly vidět žádné odpadky podél silnic, řidiči jsou většinou ohleduplní. Okolo silnic jsou různé dřevěné památníky a umělecká díla. Musím uznat, mýlil jsem se.

Litvu jsem měl v plánu projezdit  křížem – krážem. Mým prvním cílem byla Klaipėda – třetí největší město v zemi (180 000 obyvatel). Leží na písčitém pobřeží Baltského moře.

Abych si rozhýbal svoje tělo,  využívám možnosti krásných cyklistických tras okolo pobřeží. Voda na pobřeží je ledová, má 18 °C, což však místním evidentně nevadí a koupou se i tak. Něco podobného jako v Irsku. Hledám jantar, který se tady může vyskytovat na pobřeží. Našel jsem nějaké úlomky, ale nevím, jestli je to opravdu jantar nebo jen nějaké kamínky... no nevadí, i tak to má potřebnou dávku dobrodružství.


Rozhodl jsem se, že se na kole vydám i do města. Je to jen 10 km, cesta mi trvá necelou hodinku. Klaipėda je pěkné městečko s moderními budovami na perifériích, s nákupními centry, přístavem, ale i s historickými budovami v centru. Lidé tady posedávají na ulicích v restauracích a barech, pohodička jako u nás v Paříži.

Namířil jsem si to do informační kanceláře a potom na malé náměstíčko. Nacházely se tady i stánky s jantarem, a jelikož jsem si nebyl jistý pravostí těch, co jsem našel na pobřeží J, kupuji další. Z jantaru se vyrábějí různé přívěsky, náhrdelníky, brousí ho do kuliček, srdíček apod. Cena přívěsku je 3-10 EUR, jantar, ve kterém je zalitý 40 miliónů let komár je o 100 – 200 % dražší. No, ale ukrývá v sobě tajemství dávných časů.

Jantar vznikal asi před 40-50 mil. let, když z tehdejších jehličnanůvytékala pryskyřice, a ta postupně tvrdla a později zkameněla. 90 % všech jantarů, které se vytěží a najdou ve světě, se najdou právě na tomto pobřeží v pobaltských republikách + kaliningradské oblasti.

Značnou část pobřeží Litvy zabírá Kurská kosa. Je to jedna z nejkrásnějších částí Litvy. Jedná se vlastně o jakýsi poloostrov, který je dlouý 97 km, široký 400 metrů až 3,8 km. Vznikal tisíce let, když se zde ukládaly vrstvy písku unášené mořskými proudy. Postupně se tak oddělilo moře od delty řeky Nemunas a ve vnitrozemí vznikla velká laguna.

 

Ráno jsem se přeplavil 20 min. trajektem z Klaipėdy do Smiltynė a vydal jsem se směrem na jih po tomto zvláštním písečném poloostrově, který začíná v ruské kaliningradské oblasti a asi od poloviny patří k Litvě. Poloostrov je porostlý hlavně borovicemi. V minulosti zde lidé vykáceli lesy a písek začal odfukovat vítr a vytvářely se písečné duny jako na Sahaře. Tyto pohybující se písečné duny postupně pohlcovaly vesnice a lidé si museli stavět svoje domy dále a dále. Nakonec přivezli z Dánska odolné borovice, které dobře rostou i na písku a postupně borovicemi zalesnili polooostrov. Ze severu na jih zde vede jediná cestička, ze které byly odbočky do malých většinou prázdninových vesniček.

 

Nejdříve jsem se zastavil ve vesničce Juodkrantė, kde mě zaujala možnost turistiky na Raganukalnas – na vrch čarodějnic. Jedná se o kopeček za městem, kde jsou v lese vyřezané různé dřevěné sochy čarodějnic (např. jedna s čertem hrála karty), strašidel, skřítků (dva skřítkové nesou mezi sebou prkno, které je vlastně lavičkou), draků, fantastických postav apod. Tyto sochy jsou většinou vytvořené litevskými umělci. Prostě super zážitek. Je obdivuhodné, že některé sochy tady byly desítky let a nenašli se zde žádní vandalové, kteří by sochy nějak poškodili. To by byl u nás asi problém... Počasí je ideální, vyjasnilo se. Na konci vesničky jsem si prohlédnul proti kostelu ještě muzeum miniatur – šlo hlavně o zajímavé miniaturní obrazy a obrázky malované s přesností na desetinky milimetru. Mnohokrát šlo o malby na bankovkách, které vytvořili kovorytci.

Potom jsem se přesunul dále na jih, až 2 km od ruské hranice, do městečka Nida. Na okraji vesničky je vyhlídková věž se slunečními hodinami. Toto místo je jediným v celé Litvě, kde slunce vychází jakoby z moře (z laguny) a zapadá také jakoby do moře (do Baltu). Směrem na jih jsou pro návštěvníky nepřístupné části národního parku s písečnými dunami. Vypadá to velmi zvláštně, úplně jiný svět.

Zajel jsem do městečka Nida, kde jsem zaparkoval (i tady je to bez bločku o polovinu levnější...), sundal jsem kolo a vydal jsem se po pěkné cyklotrase směrem do vesničky Preila. Všimnul jsem si, že tady ve velkém prodávají uzené ryby. Neodolal jsem a jednu jsem si koupil. Rybí maso bez kostí, správně nasolené, vyuzené na borovicových šiškách, potírané česnekovou vodou, mňaaaam, rybička byla výborná.

Preila byla asi 10 km vzdálená po lesní  cestičce.  Je to malá, „ospalá“ vesnička, která vznikla v době  komunismu jako víkendové středisko. V prázdninovém středisku Nida jsem den ukončil dobrým pivem a teplým borůvkovým koláčem se zmrzlinou.

Večerním trajektem jsem se vrátil na pevninu.

1998-2016 © Letenky.com, všechna práva vyhrazena.