LITVA, LOTYŠSKO, ESTONSKO 2. část - Hora křížů (Litva), Riga, Césis (Lotyšsko)

Hora křížů

Když už jsem v Litvě, udělal jsem si výlet na Horu křížů. Nenazýval bych to horou, ale spíše výšeninou.  Ale na místní rovinaté poměry i  vyvýšenina je horou. Na této vyvýšenině stála kdysi středověká obranná pevnost, ale po ní už tady není ani památka. Po různých bitvách a válkách v 19. století zde lidé začali vztyčovat kříže. Nejdříve se sem kříže dávaly jako památka na padlé, později se z toho stala tradice. Během komunismu byly kříže a tento „kopec“ nepohodlnými pro režim, a tak kříže byly srovnávány se zemí pomocí buldozérů. Večer kříže srovnali se zemí a ráno tam už byly nové. Na toto zakázané místo (hlídané a kontrolované KGB) jezdili lidé z celého SSSR. Místo chtěli i zatopit vodou. Nic však nepomohlo.  Po uvolnění režimu se stala Hora křížů poutním místem a v roce 1992 zde vztyčil svůj kříž i papež Jan Pavel II. Hora křížů je pahorek vysoký asi 30 metrů, doslova posetý kříži všech velikostí od lidí z celého světa. I já jsem si přinesl malý křížek  a zavěsil ho tam. Na kopci byly cestičky, po kterých se dalo dostat až na vrchol. Tam byly doslova tisíce a tisíce křížů a křížků. Před lety prý sem přišli nadšenci, kteří počítali všechny kříže. Jen těch větších než 0,5 metru bylo více než  45 000. Z toho více než 1300 byly kříže větší než 3 metry. Potkal jsem zde i „backpackery“ z Japonska, a to už je co říci. Přestože byl pátek přicházely sem svatební páry a pokládaly zde svoje podepsané kříže.

Další den jsem odletěl z letiště ve  Villniusu a namířil jsem si to letadlem do Rigy. Let trval necelou hodinku, takže celkem pohodička. Letiště v Rize je velmi moderní. Jelikož se mi osvědčilo půjčit si auto, a tak poznávat danou zemi, tuto možnost jsem zvolil i nyní.

Cesty v Lotyšsku jsou opravdu v dost zlém stavu, jel jsem po cestě 1. třídy, ale připadalo mi to jako bych cválal na koni po hrbech.

Riga je hlavním městem Lotyšska. Celé Lotyšsko má 2,3 mil. obyvatel a v Rize  je jich třetina, tedy více než  700 000. Obrovské číslo. V Lotyšsku už takto velká města ani nejsou. Druhé největší město má něco přes 100 000 obyvatel. Venkov se vylidňuje a všichni se stěhují do měst za lepším životem. Je zajímavé, že 30 % obyvatel Lotyšska je ruské národnosti,  60 % je Lotyšů a 10 % jsou jiné národnosti. Neumím si představit, jak tady sestavují vládu, pokud nejsou Lotyši jednotní.

Všechny památky se nacházejí ve starém centru, na pravé straně řeky Daugava, asi tak na ploše 0,5 km x 1 km. To hodně usnadňuje prohlídku města. Prohlédnul jsem si krásné Radniční náměstí s katedrálou, ve které jsou čtvrté největší varhany na světě (mají více než 7000 píšťal), dále skupinu budov Tři bratři(s nejstarší budovou z 15. století), potom jsem vystoupil na vyhlídku ve věži kostela Sv. Petra, prohlédnul jsem si krásné uličky se zrekonstruovanými fasádami starých měšťanských domů, domů různých cechů a kostely. Opravdu se málokde vidí, aby byly budovy tak zrekonstruované. A jelikož byly budovy velmi různorodé, bylo to moc zajímavé. Vystupovali zde různí pouliční umělci, viděl jsem vystoupení a tanec místního lidového souboru vystupujícího na pódiu na náměstí.

Bary a restaurace zde byly na každém kroku. V parku bylo mnoho nevěst. Byla sobota a den svateb. Zatím co Litevčanky byly opravdu velmi pěkné ženy, pěknou Lotyšku jsem snad ani neviděl. A ani ty svatební šaty jim nepomáhaly. Alespoň se moje fiancée nemusí obávat o moji věrnost .

Zastavil jsem se ještě v rozlehlém etnografickém muzeu (je podobné skanzenu) na ploše 100 ha. V původních domech z minulých století mi většinou postarší Lotyši v lidovém oblečení ukázali, co se v daném domě  dělalo a co se na co používalo. Bohatí sedláci měli domy opravdu úžasné. Prostorově i vybavením.

Překvapilo mě, že mívali u domu velký domek se saunou na horké kameny. Nebo různé pomůcky, které pomáhaly s výchovou dětí. Např. neměli  sice „pavouka“ pro děti, které se učí chodit, ale měli z podlahy do stropu uchycenou otáčející se dřevěnou tyč, ve které byla u země malá obruč. Dítě dali do obruče, a to mohlo běhat dokola. Nebo když byli chudí a neměli peníze na svíčky, tak chlapci měli na starost oheň. Uprostřed místnosti byl železný stojan, do kterého se zapichovaly dvě smrkové, asi metrové, třísky. Postupně se zapalovaly a osvětlovaly celou místnost. 

Nejdříve jsem si myslel, že cesta do Pobaltí bude nuda, ale s potěšením musím konstatovat, že jsem se mýlil. Doufám, že mi bude odpuštěno.

Nechal jsem se transportem odvézt do města Cesis. Během cesty jsem si dlouze povídal s řidičem a zjistil jsem několik zajímavých věcí:

- ve vesnici Ligatne žilo ještě nedávno více než 6000 obyvatel. Továrna na papír zredukovala výrobu, mladí lidé odcházejí postupně do Anglie a Norska za prací, počet obyvatel se tak snížil na cca 2000 – 3000,

- Lotyšsko už nemá 2,3 mil. obyvatel,  ale pouze 2 mil. Způsobuje to imigrace a stárnutí  obyvatelstva,

- minimální mzda v zemi je 200 Lata, ale průměr asi okolo 400-500 Lata.
          - v zemi je 30 % Rusů, ale prý s tím není žádný problém. Nechtějí se separovat a obyčejní lidé s tím nemají problém. Podle něj s tím mají problém pouze politici. Protože jinak všichni zde perfektně rozumějí rusky.

Město Césis má 20 000 obytel a rozkládá se na břehu řeky. Zde jsem vystoupil, navléknul jsem si vestu, nasednul do kanoe a vyrazili jsme. Vypluly ještě i další „loďky“. Řeka teče pomalu divokou přírodou, po krajích jsou popadané stromy. Voda je dost chladná, a tak nemám nejmenší chuť se převrátit.

Po 2,5 hodinách „jízdy“ se břehy řeky zvedly, řeka se vinula mezi krásnými červenými skalami. Proud se zrychlil a objevily se i nebezpečné „peřeje“. Kanoe není naštěstí nafukovací člun, udělat na něm chybu, zůstat viset v proudu na kameni nebo na něj najet bokem, by mělo katastrofální následky. Naštěstí jsem tuto adrenalinovou jízdu zvládnul s nadhledem a tak vzhůru za novými dobrodružstvími.

Převléknul jsem se a vydal se na výlet na přírodní okruh Ligatne. Vesnička Ligatne se nachází v největším národním parku v zemi – N.P. Gauja. Leží v údolí a v okolí téměř panenské řeky Gauja, která teče SV od Rigy v nedotčeném pralese borovic a bříz. Řeka Gauja a husté lesy okolo ní jsou rájem pro dobrodružně založené návštěvníky. Od turistů, cyklistů až po vodáky. A těch asi především. A mezi ně jsem se tedy už počítal i já . Přírodní okruh je asi 6 km dlouhý a vede přes les, ve kterém jsou výběhy pro množství místních zvířat. Ta tam žila „napůl svobodně“, a jelikož jsem měl štěstí, viděl jsem divočáky, vlky, losa, lišky, srny, volně tam byly puštěni mladí výři i jiná zvířata. Z 22 metrů vysoké dřevěné věže – pozorovatelny – jsem měl krásný výhled na národní park.