[ Generál LeTenky]

Svoji kariéru jsem začal ve francouzské armádě jako letec, kde jsem se svojí usilovností a vynalézavostí vypracoval až na hodnost generála. Tehdy jsem se rozhodl, že opustím vojenskou službu a svoje nejlepší léta věnuji lidem. V současné době spravuji portál, na kterém lidem pomáhám se zakoupením letenek za co nejlepší ceny. Procestoval jsem velkou část světa, ale většinou jen pracovně. Nyní jsem se rozhodl, že se do světa vydám jako dobrodruh.

JIŽNÍ AMERIKA 2. část - MACHU PICCHU, TITICACA, LA PAZ, TIAHUANACO, POTOSÍ

Přidáno: 27.01.2014 | Přečteno 2167 x

Bonžúúr, drazí přátelé, v této části mých zápisků se dostanete na tajuplné Machu Picchu, možná budete chtít na vlastní oči vidět Titicaca a zjistíte, že už 12-ti leté dívky zde nabývají rysy stařen, a také se dozvíte proč je život horníka v Potosí opravdu krátký.

 

 

Machu Picchu

Na Machu Picchu je třeba vyrazit velmi brzy ráno, než tam budou zástupy turistů. Vydal jsem pěšky, přestože z vesnice jezdí i autobusy, měl jsem chuť se projít. V provozu bylo v té době asi 7 autobusů a jedna nákladní dodávka.

Cca 20 min. mi trvala cesta k mostu, který vedl nad divokou řekou, Oh la la, tady by byl rafting. Kousek od mostu začínala stezka. Na značce bylo napsáno, že cesta na Machu Picchu bude trvat 50 min, no jsem zvědavý.

Stezka vedla přes původní hustý porost stromů, keřů a kapradin, na stromech byly zase krásné bromélie. Viděl jsem i několik maličkých kolibřiků, kteří svým rychlým mávaním křídel (300x za vteřinu) poletovali z květu na květ. Tak tedy musím sebekriticky přiznat, že během výstupu jsem se pořádně zadýchal a zapotil, to není jako šlapat na Sacré-Coeur wink.

Některé strmé schody na stezce byly vysoké až po koleno, tak si dokážete představit, jak těžko se člověku v takovém terénu jde a obzvlášť v takové nadmořské výšce. Vyšlapat nahoru mi rychlejším tempem trvalo 53 minut a namířil jsem si to k pokladnám. Tady už bylo několik vysmátých turistů, kteří se sem nahoru vyvezli mikrobusem, no bodejť by se nesmáli... Ale to ani zdaleka nemůže nahradit ten pocit, když si sem člověk vyšlape pěkně poctivě po svých.

Machu Picchu se nachází ve výšce 2400 m v nenormálním prostředí obrovských, strmých, zalesněných, divokých kopců. V údolí teče prudká řeka.

Na Machu Picchu prý utekl rod Indiánů Inca, kde po zničení Incké říše žil v izolaci v horách. V sedle mezi dvěma strmými kopci tady bylo postaveno incké městečko, jehož ruiny jsou největší archeologickou památkou v Jižní Americe. Ruiny byly objeveny až v roce 1911, sice pro mě opravdu zůstává záhadou, jak je tady někdo, v této džungli, uprostřed kopců, objevil. Prý jim trvalo 5 let, než ruiny zbavili vegetace. V polooblačném počasí se sluncem se fotili úžasné záběry, což je velmi vzácné, protože tady bývá prý skoro vždy zamračeno.

Machu Picchu je obrovský komplex, zachovalo se zde hodně zdí původních obydlí, jsou tady „terasy“, na kterých si pěstovali obživu. Na vyvýšeném pahorku byl velký chrámový komplex – Intihuatana (místo, kde je uvězněno Slunce), ve kterém je prý nejenergetičtější kámen na světě, který akumuloval energii. Inkové do něho chtěli chytit slunce. V severní části byl zase výčnělek, který je prý stále o 10°C teplejší než zbytek kamene – mohu to potvrdit. Teplo prý vzniká akumulovanou energií. Některé budovy byly postaveny s takovou přesností, že mezi jednotlivé kamenné kvádry by se nevešla ani čepel nože.

Na to, jaké měli nástroje v té době, je to opravdu úctyhodné. Je tady i kámen orientovaný přesně podle světových stran. Asi 3,5 hodiny jsem se na tomto tajuplném místě kochal, potom mě vyhnalo počasí, protože zahřmělo a začalo poprchávat.

Dolů jsem seběhl asi za 20 minut, dost dobrá zabíračka na nohy.

Vlakem a autobusem jsem se přepravil do Cuzca. Je tady chladněji, je to o 1300 m výše.

 

Cuzco

Ráno jsem si zašel koupit lístek na autobus do Puna. V místní tržnici bylo neuvěřitelné množství zboží, asi 200 stánků jen s botami wink, síla. Sandály tady například vyrábějí z oježděných pneumatik (ty asi vůbec nečerní podlahy).

Zajímavost: Jako poděkování za cokoliv nebo při seznamování dávají Peruánky polibek na tváře, příjemná forma poděkování. V čekárně na autobus jsem pochopil, že nejoblíbenějším filmovým žánrem je tady horor, i tady ho pouštěli.

 

TITICACA

Autobus funěl v pořádných nadmořských výškách asi 3600 – 3900 m a bylo v něm dost zima. Jaká úleva, když jsem vystoupil ve měste  Puno. Zašel jsem se podívat do přístavu, odkud vyjížděly autobusy na místní plovoucí rákosové ostrovy a na ostrov Taquile. Já jsem se vydal na jezero Titicaca.

Titicaca leží v nadmořské výšce 3820 m, jedná se o nejvýše položené splavné jezero na světě, má 230x97 km a je největším jezerem v Jižní Americe. Když jsme vyplouvali, podíval jsem se směrem na Puno, které obkružuje kousek jezera Titicaca, hliněné domy se zvedaly po  úbočích nad jezerem.

Na lodi jsme dopluli na plovoucí ostrovy Uros.  Lidé kmene Uru kdysi unikli na hladinu jezera Titicacay před okolními agresivními kmeny Collanů a Inků a z rákosí začali stavět ostrovy. Ještě v dnešní době žije na ostrovech 300 Uruů. Rákos se stále tak jako kdysi musí neustále doplňovat (dává se na povrch, odspodu ve vodě uhnívá. Na plovoucích ostrovech si lidé stavěli rákosové domky. Na ostrovech běhají i prasata, kočky, psi, chovali tady kormorány jako my kachny. Z rákosu stavěli i čluny, které vozili 6-členné rodiny i 6 měsíců.

Ostrovy se však už za tu dobu staly komerční záležitostí, na ostrově bylo pár domů se ženami, které prodávaly suvenýry.

Prohlédl jsem si 3 ostrovy, na jednom z nich byla škola, prvňáci byli čtyři, v ostatních třídách to nebylo o moc lepší. Aspoň si učitelé nemůžou stěžovat, že mají na starosti hodně žáků. Žijí tady z turismu a ne z vědomostí.

Potom jsem se vrátil zpátky do Puna. Odtud jsem se minibusem přepravil do Yunguyo a směřoval jsem si to k bolivijské hranici.

Bolívie se nazývá i Nepálem Jižní Ameriky. Má 8 mil. obyvatel. Přesouvám se do městečka Copacabana, které je na pobřeží v jižní části jezera Titicaca. Dost koukám po Indiánkách a nechápu, ony snad vůbec nemají nějaký střední věk. Nejdříve jsou to školačky, ale  když mají tal 25 let, vypadají jako babičky. Široké sukně, zadek takový, že nemohou projít uličkou v autobuse, ve tváři samé vrásky. To by naše madmazelky nepochopily.

Můj první dojem z Bolívie – chudá země, neochotnější lidé, ale země je to méně komerční a je hezčí než Peru.

Jsem zvědavý čím vším mě Bolívie překvapí.

 

OSTROV SLNKA - ISLA DE LA SOL

Ráno jsem nasednul do lodě směřující na Titicaca - ostrov Slunce – Isla de la Sol, posvátné místo, na kterém se zrodil Inka. V severním cípu ostrova jsem vystoupil v malé vesničce. Východně se nacházel ostrov měsíce – Isla de la Luna. Zvolil jsem si turistiku na ostrově slunce.

Jezero Titicaca bylo nádherné, tak čistou vodu jsem v životě neviděl, byla úplně modrá a měl jsem pocit, jako bych byl na moři yes. Z vody vystupoval ostrov, dost kamenitý, ale terasovitý, místy bylo vidět stromy i políčka. Po ostrově směřovala na jih cesta okolo pobřeží. Směrem na východ za Titicaca vyčnívaly zasněžené pláně 6,5 tisícovek. Kdo si myslel, že viděl už něco nádherného, neviděl ještě toto! Vůbec mi nepřipadalo, že jsem ve výšce cca 4000 m.n.m. Na ostrově se pásly ovce, lamy a dost mě překvapila volně se pasoucí prasata. Ta vyžírala kořínky na loukách, ale byla i taková, co se pásla a nohu měla uvázanou na provazu.

Kdysi byl ostrov více zemědělsky využíván, byli zde postavené terasy, ale využívala se již jen nejspodnější část.

Šel jsem přes vesnici, kde si rybář nesl svůj úlovek, nebylo to moc ryb, asi je tady rybaření dost náročné. U pláže byla i škola. Už 10 -12 leté dívky měly oblečené široké sukně a začaly chytat rysy starých žen. Tady se uniformy nenosí. Za 2,5 hodiny jsem se dostal na opačnou stranu ostrova. Úžasný pohled dolů. Dlouhý úzký poloostrov s porostem trávy a před ním záliv s úžasně modrou vodou. Podél cesty bylo několik hliněných i kamenných domečků se slaměnou střechou, V údolích měly domky střechy i plechové.Musím říci, že mě se tady prostě víc líbilo než na Machu Picchu. Na jihu ostrova jsem sešel do přístavu.

Mladé Indiánky mají netradiční ozdobu, na zubu mají stříbrnou korunku – resp. na okrajích lemovanou stříbrem.

 

LA PAZ

Ráno jsem se přesunul minibusem do La Pazu. Cesta trvá necelé tři hodiny a jsem v jednom z hlavních měst Bolívie – La Paz.

Z vrchu byl na město impozantní pohled, město leží v údolí, strmá úbočí jsou poseta jednoposchoďovými cihlovými domy, které jsou namačkané jeden na druhém. Celé město je zajímavé tím, že zde téměř není ulice na rovině, všechny ulice vedou do pořádně strmých kopců. Mít slabé brzdy na autě by se tady rovnalo sebevraždě.

Zajímavosti: Specialitou místních restaurací je, že k jídlu dávají v misce feferonku s cibulí a pálivou omáčkou na vrchu, každá restaurace má na tuto „přílohu“ vlastní recept. V La Paz žijí i běloši. Pivo má název Pilsner, protože ve 20. letech 20. století tady Češi stavěli pivovary – a tak zůstal název Pilsner LA PAZ.

 

TIAHUANACO

Asi 70 km severozápadně se nacházelo TIAHUANACO. Minibusy odjížděly ze „zašité“ uličky na periférii. Zábava byla, kdy jsme jeli přes městečko Curva a nadháněčka z busu vykřikovala, Curva, Curva, Tiahuanaco, Curva....

Za 1,5 hodiny jsem vystoupil v muzeu v Tiahuanaco. Jde vlastně o pozůstatky starého posvátného místa, ve kterém jistý čas sídlil i rod Inca. Je tady několik pěkně zachovalých soch a opravených zdí. Prý zde mají být i pozůstatky pyramidy, nikde jsem ji nemohl najít, šel jsem se podívat na plánek a zjistil jsem, že vlastně na ní stojím, měla tak 150x150 m, ale stále byla ještě pod zemí, neodkrytá.

Dole byly i velké kamenné kvádry, některé ve zdech měly až 175 tun! Oh la la! Kdo ví, jak to kdysi opracovali a usadili na místo. V muzeu mě zaujala kolekce keramiky, obrázků, pár výrobků ze zlata a jiných věcí, které tady byly nalezeny. Asi 1 km za muzeem byly ještě zbytky kamenných kvádrů z původních staveb. Byly však jen naházené na hromadě a spíše to připomínalo dráhu na cyklotrial, než známou archeologickou památku v Bolívii.

LA PAZ

Prohlédl jsem si kostel na náměstí ze 16. století, uvnitř byla nádherná výzdoba. Na každé straně byly 4 oltáře, všechny do detailu vyzdobené a vpředu ještě jeden obrovský.

Autobusem se přesouvám do Potosí. Během cesty jsme v noci měli přestávku v jedné opuštěné vesničce, ve které se však nacházely otevřené obchůdky, v každém byla uvnitř jen slabá žárovka a venku nic. Nejvíc zákazníků měla žena, která zapálila před obchodem v sudě nějaké třísky a zákazníci se jen hrnuli. Co takhle namontovat si před obchodem žárovku?

 

POTOSÍ

Nad ránem jsme jeli po kamenité cestě, okolo byly červeně zbarvené kameny a pahorky. Mým cílem bylo Potosí. Tráva tady rostla jen řídce, sem tam nějaký keřík. Byl jsem ve výšce více než 4000 m.n.m., v dálce 5–ti tisícovky zahalené v námraze. Svodidla okolo cest žádná nebyla. Sem tam bylo vidět políčka, jinak jen pastviny. Viděl jsem kamenné chudé domečky, u nich byly kamenné okrouhlé ohrady pro ovce, dobytek nebo lamy. Velká chudoba už jen takhle na první pohled.

Po cca 11 hodinách cesty jsem dorazil do nejvýše položeného města na světě, do bývalého slavného Potosí - 4070 m.n.m. to je nadmořská výška středu města.

Koupil jsem si výlet do stříbrných dolů. Obouvám si staré holiny, žlutou pláštěnku a na hlavu dostávám helmu. Takto vyzbrojen jsem se vyvezl minibusem k 4800 m vysoké hoře nad městem. Po cestě procházím okolo trhů, kde hlavním artiklem jsou dynamit, koka listy, cigarety, krumpáče, kladiva, železné tyče - prostě hornické potřeby.

U vstupní brány jsem si koupil potřeby pro horníky - dynamit, koku, cigarety, průvodce dal všem přednášku.

Doly objevili v polovině 16. století Indiáni. Potom sem přišli Španělé a Potosí se stalo nejbohatším městem Jižní Ameriky.  Těžilo se tady stříbro, zlato, měď, nikl. Pracovali zde hlavně černí otroci a Indiáni. Během existence dolů tady zemřelo 8 milionů horníků surprise. Zemřeli na otravu plynem, zasypalo je to, příp. po letech práce v dolech umírali na onemocnění plic. Mon Dieu – krátký život horníka. Královský dvůr ve Španělsku profitoval více než 200 let hlavně díky stříbru v Potosí. V moderní době zde pracovalo asi 18 000 horníků, ale v roce 1989 cena stříbra na londýnské burze padla z 8—9 dolarů/kg na 3,4 – 3 dolary, skoro všechny firmy tady zkrachovaly. Zůstalo zde cca 27 malých firem, které zaměstnávali cca 7000 lidí. Většina zde pracuje primitivně – ručně s kladivem a dynamitem, s lampami na čele, za špatných pracovních podmínek.

Naši skupinu zavedli ke vchodu do dolu, dali nám lampu se světlem a šli jsme dovnitř. Úzké, nízké chodbičky, nic pro klaustrofobiky. Když jsme je pozorovali při práci, tak mě jímala hrůza, bezpečnost práce jim tady nic neříká. Stále se ozývaly odstřely dynamitem. To co vytěžili, na povrch vyváželi v sudech na ocelových lanech. Po tomto výletu jsem si dal sprchu a odpočíval jsem, nechtěl bych mít tedy takovou práci. Špatně zaplacená, namáhavá a s vyhlídkou krátkého života. frown Ale jak je vidět, i to musí někdo dělat.

Zajímavosti: Ve městě se pohybuje mnoho zlodějů, i já jsem si našel na batohu rozepnuté zipy, nic mi však neukradli, měl jsem tam nezajímavou věc – léky na malárii. Zjistil jsem zajímavou věc, ženy tady nosí na zubech obrubu ze zlata, kterou tvoří tři srdce vedle sebe. Mon Dieu, tohle by naše madmazelky nikdy do úst nedaly. Naštěstí!

 

Autobusem cestuji zpět do La Paz, cesta hrozná, štěrková, autobus dostal defekt na zadním kole. Díky šikovnosti řidičů je problém do 10 minut odstraněn. I v tomto autobuse byl řečník – tenhle rozdal sušenky, zahrál falešně na píšťalku a vybral od naivních Indiánů peníze, ode mě se peněz nedočkal! Po příjezdu do La Paz mě přivítal pořádný liják.  Ubytoval jsem se v hotelu, zmohla mě bolest v krku, dal jsem si domácí medicínu a pokusil jsem se z toho vyspat.

1998-2016 © Letenky.com, všechna práva vyhrazena.