[ Generál LeTenky]

Svoji kariéru jsem začal ve francouzské armádě jako letec, kde jsem se svojí usilovností a vynalézavostí vypracoval až na hodnost generála. Tehdy jsem se rozhodl, že opustím vojenskou službu a svoje nejlepší léta věnuji lidem. V současné době spravuji portál, na kterém lidem pomáhám se zakoupením letenek za co nejlepší ceny. Procestoval jsem velkou část světa, ale většinou jen pracovně. Nyní jsem se rozhodl, že se do světa vydám jako dobrodruh.

Norsko 3. část - přesun cez Vesteralen, Andenes, Abisko(Švédsko), přesun na Nordkapp

Přidáno: 07.10.2013 | Přečteno 3422 x

Bonžúúúúr dobrodruzi, tak se opět hlásím z Norska. Tentokrát jsem navštívil město, které vypadalo jako po vymření, užil jsem si krásný výlet za velrybami a poznal jsem zajímavého tvora, který vypadá  jako létající tučňák. Do NP Abisko ve Švédsku jsem to měl jen skok, tak proč  to nevyužít :). Více se dočtete v následujících řádcích.

Jeden den jsem si vyčlenil na přesun po E10 z Lofot přes další souostroví Vesteralen až do jejich nejsevernějšího bodu Andenes. Ráno jsem si telefonicky zamluvil výlet na další den na velryby. Bývá tam totiž problém s volnými místy.

Byl jsem rád, že silnice  E10 vedla přes kopce, tunely a pod mořem (největší hloubka pod mořem byla – 135 m.n.m.), takže jsem už nemusel platit za přívozy.

Vesteraly už nejsou tak hornaté jako Lofoty. Překvapivě jsou i norskou obilnicí. Stovky km za polárním kruhem se tady pěstuje pšenice. Díky teplému Golfskému proudu je zdejší podnebí mírné ( i když ne teplé) a daří se zde i této plodině. Jen si  neumím představit, kdy tady mají žně, když tady každou chvíli prší. Asi potom všechno obilí dosoušejí v sušičkách.

Před Andenes byl pěkný jednoduchý kemp hned u moře, louka, možnost úžasného výhledu na půlnoční slunce.

Andenes je město s několika tisíci obyvatel a všude po kopcích i podél moře jsou zde  radary a velké sítě vojenských antén. Nachází se zde totiž „Raketová základna Andoya“. Norsko jako člen NATO má na tomto vhodném místě s dobrým dosahem a dostřelem na Atlantik svoji základnu.

Na místním vojensko-civilním letišti byly vojenské budovy zapuštěné do země a kvůli zamaskování jsou pokryté místní vegetací.

Andenes leží na rovině, jsou v něm pravouhlé uličky s rodinnými domky ze dřeva. Pěkné, ale nijak zvláštní. Toto město byolo však jakési divné. Chodil jsem uličkami, prohlížel jsem si desítky a možná stovky domů, terasy, zahrady. Všude čisto, ale měl jsem z tohoto místa divný pocit a nedokázal jsem přijít na to, proč. Až potom mi to „došlo“. V celém městě jsem nepotkal žádné lidi. Všichni  se někde schovali. Najednou jsem byl ve městě, jako z amerických filmů, kde obyvatele postihne nějaká epidemie a všichni jsou mrtví nebo mají  zákaz vycházení.

Kemp byl asi 1 km od raketové základny, a když jsem jel okolo, tak právě blikaly majáky a zvedala se odpalovací rampa s asi 3 m raketou. Raketa se vznesla nad mraky a potom spadla asi 2 km od pobřeží. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Ještě že žijeme v míru.

Moc jsem se těšil na výlet za velrybami. Rozdělili nás do skupin, měli jsme čtyři průvodce: anglického, německého, skandinávského a holandského (takové bylo asi i složení cca 40 turistů).

Později nám všem dali tablety proti nevolnosti. Na lodi to prý bude dost házet, tak paráda... První byla krásná diaprezentace Andenes v létě i zimě, velryb, losů, papuchalků, polární záře. Potom jsme šli do muzea, kde měli kostru velryby, z druhu, který jsme měli později vidět v moři.

Seznámili nás se životem velryb a po vstřebání množství informací a tabletky proti nevolnosti  jsme s odvahou nastupovali na loď. Moc velká loď to tedy nebyla, ale co už. Vyjeli jsme na moře s firmou, která je jedničkou v pozorování velryb na světě, tak měli moji plnou důvěru (dokonce mají v pravidlech, že pokud neuvidíme velryby, máme další výlet zdarma).

Pluli jsme asi 60 km od pobřeží do vod Arktického oceánu (nebo jak nás nás učili Severního ledového oceánu). Do 100 m hlubokých pobřežních vod tu zasahuje více než 1000 m hluboký podmořský záliv (?), ve kterém loví cca 60 velryb. A to bylo to místo, kam jsme zamířili.

Všichni jsme dostali sáček na zvracení a i po stěnách byly poličky, kde byly další sáčky. To nevěstilo nic dobrého. Když jsme vyjeli oceán, tak se naše loď kývala ze strany na stranu, jako malá ořechová skořápka. Lidé  pomalu plnili svoje sáčky. Asi po hodině byoo slyšte stišení motorů. To znamenalo, že jsme už na místě. Vyšel jsem ven, kde už  všichni hledali zda neuvidí nadechující se velrybu. Pořídně se zde ochladilo, bylo okolo 0°C. Tady už asi Golfský proud moře moc neovlivňuje.

Asi 10 minut jsme neviděli nic, potom asi 200 metrů napravo od nás mezi vlnami někdo uviděl vyfukující vodu do vzduchu. Byla tam velryba. Hned naskočily motory a snažili  jsme se k ní co nejvíce přiblížit. Byla doluhá asi 14 metrů, měla trošku světlejší barvu. Jen se vyvalovala na hladině a dýchala. Musela se pořádně nadýchat, aby vydržela 30-40 minut pod vodou. Asi po 5 minutách se velryba prohla a vklouzla pod vodu. Pouze charakteristická ocasní ploutev nad vodou nám zamávala a velryba zmizela. Krása.

Tato velryba s velkým nosem loví v hloubkácch okolo 200 m. Váží 50 tun a za den sežere až 1 tunu potravy. Dokáže dokonce sežrat chobotnice, které jsou dlouhé jako je ona sama. Do této oblasti připlouvají hlavně samci, aby nabrali na váze a síle a potom plavou do oblasti Azor a Kanárských ostrovů, kde se zdržují po zbytek roku. Co mě překvapilo je to, že veryby spí ve vertikální poloze. Aby se neutopily a mohly dýchat.

Asi po 10 minutách jsme na jiném místě narazili na další velrybu. Ta byla ještě trochu větší asi tak 16 metrů, byla tmavší a dostali jsme se k ní cca na 20 metrů. Na hladině se pohupovala asi 10 minut, asi se jí líbilo být středem pozornosti J. Všichni jsme čekali, kdy se velryba potopí a zamává nám svojí majestátní ocasní ploutví. Být připravený na tento moment byl celkem problém. Být ve střehu a držet se něčeho pevného na lodi, abyste nepřepadli přes palubu, byla celkem fuška. Loď se nakláněla ze strany na stranu asi o 30 °. Mon Dieu, já tedy adrenalin můžu, ale co je moc, to je moc. Velryba se po 10 minutách nakonec majestátně ponořila do vody a krásně nám ukázala svoji ocasní ploutev.

Cesta zpátky byla hrůzostrašná. Asi 1/3 výletníků na lodi zvracela a zbylým bylo jenom zle. Ale viděli jsme vysněné velryby, tak to stálo za to. Na břeh jsme dorazili asi za 3,5 hodiny. Usměvavé průvodkyně nám rozdaly certifikáty potvrzující, že jsme se zúčastnili velrybího safari. Všichni jsme byli rádi, že jsme velryby viděli, ale i to, že už máme tento výlet za sebou. Mnohokrát se v životě  člověku asi nepodaří vidět na vlastní oči velryby ve svém přirozeném prostředí.

V 9 km vzdálené vesničce Bleik se pořádají výlety na ptačí ostrov s útesem na pozorování papuchalků. Na lodi nás bylo sedm plus kapitán a průvodce. Na ostrově byly kolonie papuchalků.  Papuchalk je pták charakteristický pro severní oblasti Norska. Nejvíc jich je na ostrově Rost pod Lofotami, okolo Nordkappu, ale i zde na Vesteralech u vesnice Bleik. Každoročně zde na útesech hnízdí asi 100-tisícová kolonie papuchalků. První papuchalky jsme viděli asi 1 km od vysokého strmého ostrova. Možná tisíc jich plavalo na hladině, a když jsme se přiblížili, tak ulétli. Připadali mi jako létající tučňáci.

Na okraji ostrova hnízdili orli bělohlaví. Asi každých 10 km pobřeží hnízdí jeden pár a i na tomto ostrově měli hnízdo. Lovili hlavně ryby, ale pokud se jim podařilo, tak ulovili i staré nebo zraněné papuchalky. Náš  průvodce naházel do vody návnadu – červené ryby a poodjeli jsme s lodí pryč. Za chvíli se už nad návnadou slétali rackové, které odehnal hladový orel. Ten si rybu vytáhl jen pro sebe.

Z východní části ostrova byla ve strmém kopci tráva, ve které měli papuchalkové v malých dírách vejce a tam i hnízdili. Právě za 1-2 dny se měly líhnout mláďata. Papuchalkové se dožívají stáří 20-30 let, ale mívají vždy jen jedno mládě.

Kroužili jsme okolo ostrova ještě asi hodinku. Viděli jsme kormorány a ještě další jiné druhy ptáků (které neumím ani pojmenovat). Tuleni někam odplavali, což byla škoda. Při zpáteční cestě mě zaujal Pub na pobřeží. Hlavně tabule před ním oznamující otvírací hodiny. Denně od 21.hodiny. Neuvěřitelné.

Pokud se v této oblasti budete nacházet někdy v červnu, nenechte si ujít pohled na půlnoční slunce. Mně se to podařilo před pár lety a řeknu vám, že je to opravdu zážitek vidět slunce na půl cesty mezi západem a východem.

Asi do 22.00 hodiny bylo venku ještě celkem příjemně. Potom sice slunce ještě svítilo, ale už nebylo teplé. Padalo níže a níže k obzoru. Udělal  jsem si každou hodinu záběr ze  stativu v úplně stejné poloze, aby bylo vidět, jak slunce klesá a potom opět bude stoupat.

Postřeh:

Potraviny v Norsku jsou asi 3-4x dražší než u nás, a také vstupenky a služby. Co mě však nejvíc překvapilo, tak to byly např. ceny ojetých aut. Zastavil jsem se v bazaru karavanů a starší karavany stojí okolo 150-250000 NOK. Což je cca do 830 000 Kč. To jsou ceny ojetých, u nás koupíte nové za poloviční cenu. Nechápu, proč si auta nedovezou ze zahraničí. Jediným vysvětlením budou asi vysoká cla, případně jiné restrikční opatření.

Využil jsem toho, že jsem se nacházel někde v horní části Švédska, kde se rozprostírá jeden z nejkrásnějších národních parků Abisko. Ten patří k nejkrásnějším ve Švédsku. V parku  začíná nejznámnější švédská turistická trasa Kungsleden.

Oh la la! Nedaleko byl nejvyšší vrchol Švédska Kebnekaise 2117 m.n.m.

Turistický chodník vedl podél zurčící řeky, byl jsem v nadmořské výšce okolo 350 m.n.m. Stromy jsou zde, vzhledem na severní zeměpisnou šířku a drsné podmínky v zimě, už jen max. 4 metry vysoké. Jsou to hlavně břízy, v minimálním množství různé vrby a borovice. Borovice však byly vysoké tak do jednoho metru a byly by z nich krásné bonsaje. Jejich výhonky jsou asi oblíbenou potravou pro soby, když byly tak pěkně „setřihané“.

Trávy zde moc nebylo, byly zde spíše velké vrstvy mechů a borůvek. Chodilo se po tom, jako v bavlnce. V mokřadních částech však měli udělané chodníky ze dvou dřevěných desek, po kterých se šlo pohodlně v suchu.

Prohlédl jsem si řeku u hlavní silnice, která se vlévá do úzkého kaňonu a mizela v kamenné jeskyni do země. O několik desítek metrů dál se voda opěť vyřítila ze země a valila se dál.

POSTŘEH:

Ptal jsem se jedné Švédky, jak to tady  zvládají v zimě, když je velmi krátký den. Říkala, že na severu je prý opravdu několik měsíců noc, ale ona je z jihu a tam to není až také hrozné. Světlo tam je od 10.00 hod., tma je znovu už okolo 15.00 hod. Takže do práce/do školy po tmě a to samé i při cestě zpátky.

Mám před sebou dlouhou cestu na Nordkapp. Na výše položených kopcích byl sníh a ledovce.

Ve Finnmarku, nejsevernější správní oblasti Norska jsem si cestu oživil zastávkouv Alte. Nejdříve jsem si prohlédnul Altské muzeum, ve kterém se nacházejí útesy, které jsou součástí světového dědictví UNESCO. Na skalách je tady vytesáno asi 5000 rytin z pozdější doby kamenné z doby před 6000 – 4000 lety.

U silnice jsem viděl stále častěji tabule upozorňující na soby. Cestou dále a dále na sever častější. V horách jsem dokonce viděl stáda s cca 200 kusy. Sobi jsou buď šedí, šedobílí nebo na severu je často vidět i čistě bílá zvířata. Soby chovají místní laponské rodiny (Sámové). Žijí polodivokým způsobem, některé kusy mají dokonce zvonečky nebo čísla v uších. Něco jako u nás ovce. Laponci ve svém charakteristickém modro-červeném vzorovaném oblečení prodávají výrobky ze sobů podél hlavní silnice. Hlavně kůže, parohy, výrobky z kůže – například panenky oblečené v kožichu ze soba, podušky atd.

Přesunul jsem se na nejsevernější cíp Evropy – na Nordkapp. Silnice na ostrov, na kterém Nordkapp leží, vede pod mořem. Tunel vytesaný do skály má délku více než 6,5 km a klesá až do hloubky 211 metrů pod mořem. Celkem slušné klesání na začátku a na konci tunelu. Abych nespálil brzdy, jel jsem dolů raději na dvojce. Na začátku tunelu byla pořádná mlha. Kdo ví proč. Asi se voda ve větších hloubkách zahřívá od zemského povrchu, vypařuje se  a u výjezdu z tunelu se vytváří hustá mlha.

Na Nordkappu není nic zadarmo. Nejdříve se platí tento dlouhatánský tunel, později i samotný vstup na Nordkapp.

Nordkap se nachází na 71° 10´ 21´´ severní zeměpisné šířky. Odtud je to blíž na severní pól než do Osla v jižním Norsku. Na Nordkappu nezapadá slunce od poloviny května do konce července.

Nordkapp leží na 300 metrů vysokém skalním útesu. Je zde budova, ve které si turisti mohou prohlédnout v kinosálu panoramatický film o Nordkappu. Nachází se zde nejsevernější ekumenické místo na světě – maličká „kaplička“. Najdete tady i prodejnu suvenýrů, ale i pobočku nejsevernější norské pošty, před kterou stojí fronta lidí, kteří chtějí odtud poslat známým pohlednici s razítkem Nordkappské pošty.

Navštívil jsem ještě největší městečko ostrova – Honningsvag. Před městem je malinké letiště, které začíná pomalu na hladině moře a končí mezi skalami. Je krátké,  jen pro malá letadla.

V městečku je mnoho obchůdků se suvenýry. V Honningsvagu mě zaujaly hlavně výletní lodě. Na moři byla španělská výletní“ megaloď“, která měla tak hluboký ponor, že nemohla připlout až k pobřeží. Na pěti menších lodích převáželi lidi do přístavu, kde na ně už čekalo 28 (!) autobusů, které je vozily na Nordkapp. V přístavu byly zakotvené ještě další 2 trošku menší lodě (ale byly také obrovské, dlouhé možná 200 metrů). Pasažéři měli svoje kajuty pěkně na bocích se svými balkóny a výhledy. Krásná dovolená, ale kdo ví, jestli to na moři taky nehoupá. Chtělo by to vyzkoušet. Někteří cestující byli viditelně z teplejších oblastí, protože byli velmi lehce oblečeni. Rád bych je viděl na Nordkappu při takových třech stupních...

1998-2016 © Letenky.com, všechna práva vyhrazena.