[ Generál LeTenky]

Svoji kariéru jsem začal ve francouzské armádě jako letec, kde jsem se svojí usilovností a vynalézavostí vypracoval až na hodnost generála. Tehdy jsem se rozhodl, že opustím vojenskou službu a svoje nejlepší léta věnuji lidem. V současné době spravuji portál, na kterém lidem pomáhám se zakoupením letenek za co nejlepší ceny. Procestoval jsem velkou část světa, ale většinou jen pracovně. Nyní jsem se rozhodl, že se do světa vydám jako dobrodruh.

ŠPANĚLSKO, PORTUGALSKO 1. část - Andalusie- Granada, Motril, jih Sierra Nevady -Alpujarras, Trevélez

Přidáno: 22.07.2013 | Přečteno 3471 x

Bonžúúúúúúúúúúr, drazí přátelé, rozhodl jsem se, že ze severských zemí  se přesunu na jih a budu poznávat Španělsko a Portugalsko. Nevybral jsem si notoricky známá velká města, ale místa, která by vás také mohla inspirovat k návštěvě těchto zemí. Těším se na vaše reakce a přeji vám příjemné chvíle strávené u čtení mých blogů.

Moje letadlo přistálo na letišti v Granadě. Letěl jsem z Prahy s přestupem v Barceloně. Mým prvním cílem bylo prohlédnout si  krásy Andalusie.

Andalusie je zaměřená na ovoce. Jsou tady obrovské sady pomerančovníků a citrónovníků. Na polích kromě ovoce pěstují ještě brokolici, zelí a jiné plodiny, které ani podle listu nepoznám.

Před očima se mi zvedá nejvyšší pevninské pohoří Španělska – Sierra Nevada s nejvyššími vrcholy okolo 3500 m.n.m. Od cca 1800 m.n.m. bývá i na konci dubna ještě souvislá vrstva sněhu.

Ubytoval jsem se v Granadě a příští den mám v plánu sehnat lístky do hlavní atrakce města– do Alhambry. Denně pouštějí do celého komplexu 6300 lidí, ale pouze 600 lístků denně prodávají v pokladně. To je tedy moje jediná šance, jak se k lístkům dostat dříve, než je termín, který nabízejí při prodeji přes internet. Doporučuje se tam jít co nejdříve a vystát si raději frontu.

Říká se, že pokud byste měli vidět ve Španělsku pouze jedno město, měla by to být Granada. Právě zde, pod kulisou horských štítů, se nachází jedna z nejromantičtějších památek v Evropě – Alhambra. Je to palácová pevnost sultánů dynastie Nasrovců, která nemá v Evropě obdoby.

A to byl můj hlavní cíl v Granadě. A tak jsem si vystál frontu na lístky. Stála tady přísná ženská security s obuškem za opaskem, která ovládala těchto pár slov v angličtině a ptala se každého: „To buy tickets?“, když byla odpověď kladná, tak řekla „with credit card?“, a když dostala zase kladnou odpověd, tak návštěvníka poslala na konec fronty. V mojí frontě naštěstí moc lidí nebylo. V 8.00. hod. začal prodej lístků. Každý byl napnutý, zda na něj ještě vyjde lístek a připadalo mi to spíše jako loterie a ne kupování vstupenek. Naštěstí jsem přišel na řadu poměrně rychle a vstupenku jsem získal.

Nejzajímavější částí Alhambry je určitě Královský palác – Nazaries Palacios, do kterého můžete vstoupit pouze v době, kterou máte uvedenou na vstupence. Pokud se opozdíte např. o 15 minut, tak máte smůlu a dovnitř vás nepustí. Před samotným vstupem v průběhu 25 metrů kontrolovali lístky dokonce třikrát! Tak sem se nikdo jen tak nepropašuje.

Ale to co jsem viděl uvnitř, to stálo za to. Byla to síť budov, kde žil sultán, ve kterých přijímal návštěvy velvyslanců, kde se řešily spory a konala se obchodní jednání, také nechyběla část, ve které měl sultán harém. Všechny tyto stavby byly postavené vzdušně, s lehkostí, ale nejvíc mě zaujaly nádherné štukové dekorace.

Alhambra se skládá ze 3 částí: Palacios Nazaries (Královský palác), palácové zahrady Generalife a pevnost Alcazaba. Celá stavba vznikala v 11. – 14. století. Potom již byla jen pustošena a ničena (Napoleonova vojska ji dokonce chtěla vyhodit do povětří). Až asi před 150 lety se opět osud pevnosti začal měnit k lepšímu. V současné době je to národní památka a stále se rekonstruuje. celém komplexu jsou nádherné zahrady s jezírky, exotickými stromy i rostlinami. Všechno je promyšleně zavlažované. Už Mauři, kteří zde vládli vymysleli a vypracovali vynikající zavlažovací systém, který sváděl studenou vodu ze severních svahů Sierra Nevady a dopravoval ji do města. Voda sloužila jako pitná, ale i na zavlažování.

Po prohlídce Alhambry jsem zašel i do Granady. Město se mi moc nelíbilo. Úzké uličky bez systému, ne moc hezké budovy, nevýrazná náměstí mě vedly k tomu, že jsem nakonec vyrazil do severní části Sierra Nevady (vzdálené asi 30 km), do nadmořské výšky 2070 m.n.m., konkrétně do vesničky Pradollano. Odtud nahoru až po nejvyšší vrch Mulhacén 3482 m.n.m. je souvislá vrstva sněhu. Co mě však zaujalo, je celkem slušné lyžařské středisko, kde se každoročně lyžuje až do začátku června. Je tady asi 20 lanovek (sedačky, kabinky), perfektní. Myslím, že toto je asi nejjižněji takhle dobře vybudované středisko na severní polokouli. Svůj podíl na tom určitě má nadmořská výška.

Autem jedu jižněji po téměř nové čtyřproudovce směrem na Motril. Po cestě jsem se zastavil u obrovské přehrady, která sbírá vodu z hor a využívají ji na zavlažování nebo na výrobu elektřiny. Hráz, po které jsem šel, měla možná výšku i 200 metrů. Krásný pohled dolů. Trošku se mi uprostřed hráze při pohledu dolů třásla kolena, no i generál má svoje slabé chvilky.

Zašel jsem se podívat i směrem na Motrilský přístav. Je tady krásná 200 – 300 metrů široká oblázkovo-písčitá pláž. U pobřeží je pás apartmánových domů většinou Angličanů nebo Skandinávců. Oh la la, to by byl život - dopoledne si zalyžovat v horách Sierry Nevady a po obědě se vrátit zase k moři a vykoupat se.

Nevynechal jsem ani výlet na jižní stráně Sierra Nevady, do oblasti, která se nazývá Alpujarras. Je to oblast velmi vysokých strmých úbočí, kde už před 2-tis. lety začali na úrodných naplaveninách pěstovat plodiny iberští Keltové. Potom se zde od 12. století usazovali berberští utečenci ze Sevilly, kteří tady vybudovali perfektní systém zavlažovacích kanálů a teras. Tím se z této oblasti stal ráj na zemi.

I když je z této oblasti vyhnali křesťané, tak muselo v každé vesnici zůstat několik rodin, aby naučily nové osadníky obhospodařovat složitý systém zavlažování. Později půda padla do rukou několika vlastníků a rolníci se stali jen chudými nádeníky. Občanská válka se dotkla této oblasti jen letmo. Tu a tam se zde objevil náklaďák mladých nacionalistů z Granady, kteří obklíčili několik překvapených vesničanů a zastřelili  je za „zločiny“, o kterých chudáci rolníci neměli ani potuchy. Potom se tady najednou objevil náklaďák s republikány z Almérie, jehož posádka urdělala to samé. Za vlády Franka se tato oblast stala jednou z nejchudších v celém Španělsku.

V roce 2009 tady byl  nejnižší příjem na osobu v celé Andalusii a negramotnost (!) zde dosáhla úrovně rozvojového světa. V celé oblasti je obrovská nezaměstnanost a hlavně v době krize bylo jen v samotné Andalusii více než 1 milion nezaměstnaných. Mon Dieu, to už je velké číslo.

Na plantážích a ve sklenících po kopcích pracují Rumuni a Maročani a místní tak nemají pracovní místa. Pořádný průmysl tady není, takže žít tady a pracovat není až tak velká výhra.

Já jsem se do hor dostal po celkem pěkných silnicích (vláda zde určitě investuje ohromné peníze do infrastruktury, postavili tady dálnici z Granady do Motrilu a dále na Almérii, ale i místní komunikace jsou opravené).

Nejdříve jsem se zastavil v městečku Órgiva. Zvenku vypadá jako centrum okolních farem, které se táhnou po celém úrodném údolí v okolí města. Časem však člověk potkává na ulicích zvláštní typy lidí. Zapletené vlasy, dredy, podivné oblečení, někteří opilí. Dozvěděl jsem se, že na okraji města je jogínské centrum. Město Órgiva a okolní farmy totiž lákají stále častěji přistěhovalce, kteří propadli hnutí „New Age“. Na okraji města jsem viděl nefalšovanou týpí vesničku (z mongolských jurt – které se zde mimochodem daly na objednávku v obchodech koupit), ale i s různými vraky karavanů, aut a unimobuněk. V těchto vesničkách žijí různí Evropani a Američani, kteří z vlastní vůle mrznou i během zimy pod celtovinou. Mon Dieu, pro mě je to nepochopitelné.

Úzkou cestičkou jsem se drápal po strmých úbočích dál a dál. Bílé vesničky jakoby přilepené na skalách byly mým cílem.

Alpujarras tvoří strmá úbočí s terasami, na kterých se většinou pěstují ovocné stromy (třešně, ořechy, pomeranče apod.), pasou se ovce a kozy. Tato strmá úbočí s políčky jsem viděl během cesty do třech nejkrásnějších vesniček v oblasti. Byly to vesničky Pampaneira, Bubion, Capileira.

Nad posledně uvedenou vesničkou jsem si udělal turistiku do údolí. Viděl jsem ovocné sady na terasách, pasoucí se kozy a na konci údolí zasněžené vrcholky Sierra Nevady. Z této oblasti se vyráží  na výstup na nejvyšší vrchol Mulhacén 3481 m.n.m. Ten si zase nechám na někdy jindy, abych měl důvod se sem vrátit. Do vesnic jezdí hodně turistů, takže se tady daří restauracím, obchodům s koberci a  jinými „věcmi“. Prodává se tady i hodně hezké a levné keramiky.

Asi po 6 km dlouhé prašné a kamenité cestě s pořádným převýšením jsem se dostal autem až na vrchol kaňonu Poqueira, kde stojí tibetský budhistický klášter (!) Osel Ling – Místo jasného světla. Ten byl založen tibetským mnichem v roce 1982. V roce 1985 rozpoznal Dalajláma v dítěti, které se narodilo v Granadě španělským rodičům, reinkarnaci bývalého hlavního lámy Ješého. Nyní žije v Himalájích spolu s Dalajlámou a studuje duchovní život.  Mon Dieu, dokážete si představit, že vám někdo zaklepe na dveře a řekne vám, že vaše dítě je něčí reinkarnací. Neumím si to představit.

Samotný budhistický klášter Osel Ling, je jen jednoduchá kamenná budova, ve které jsem potkal mnicha (ale byl to Evropan) a několik místních lidí, kteří sem přišli rozjímat. Na stromech byly rozvěšené barevné vlaječky, jako v Tibetu. Žijí a bydlí tady v kamenných „obydlích“ na úbočích okolo kláštera. V této oblasti můžete potkat jogíny, budhisty, příslušníky New Age a další typy.

V Alpujarras se mi líbilo, a proto jsem se znovu vrátil do hor. Vydal jsem se do horské vesnice Trevélez (asi 1450 m.n.m.). Byla výborná viditelnost a vidím opět zasněžené tří-tisícovky. Cesta do Trevélezu byla velmi klikatá, takže méně zruční řidiči by tady mohli mít problém. Vesnice Trevélez se nachází na konci ostré úžlabiny vymodelované řekou Rio Trevélez a je prý nejvýše položenou trvale osídlenou osadou ve Španělsku.

Co se týká turistiky, tak se značením cest je tady celkem problém. Věděl jsem, že nějaký turistický chodník vede nahoru údolím, ale nebylo možné ho najít. Vyšel jsem za vesnici a hledal ho tam, ale bohužel bez úspěchu. Viděl jsem však, že je o několik teras výše. Tak jsem musel procházet přes políčka na terasách, na kterých se pásli koně, ovce i prasata. Ale šťastně jsem cestu našel.

Udělal jsem si asi 2-2,5 hodinovou turistiku po údolí za vesnicí Trevélez, přičemž jsem  procházel většinou mezi terasami s různými ovocnými stromy nebo pasoucími se koňmi.

Tady jsem navštívil obchůdky se suvenýry, v restauraci jsem si dal místní specialitu „platos alpujarreňos“. Byl to talíř s tím, co tady nejvíce  prodávají. Plátky šunky, klobása, jitrnice, brambory, vajíčko. Obchůdky jsou plné vysoce ceněné trevélezské šunky. V obchodech věšeli ze stropů desítky a stovky vyuzených vepřových stehen.

Směrem na východ od Motrilu začínala ne moc pěkná oblast. Celá pobřežní nížina byla několik kilometrů do vnitrozemí (až po hory) jen obrovskou skleníkovou plochou. Pěstují tady ve velkém polnohospodářské plodiny (většinou asi rajčata) v obrovských „sklenících“ pokrytých síťovinou chránící rostliny před silným sluncem. Samotné pobřeží však bylo velmi pěkné. Vysoké skály, pěkné pláže, malé apartmány a hotely podél pláží. Velké hotelové komplexy jsem tady neviděl.

Cestu po pobřeží jsem zakončil v městečku Castell de Fero. Prohlédnul jsem si aspoň pobřeží. Je to pěkné útulné městečko s palmami u třech malých plážích. Je tady ještě malé „náměstíčko“ před kostelem.  Několik restaurací a malých hotelů. V každém případě hezké město s pěkným pobřežím, ale dále od pobřeží jsou pozemky nabité 3-5 poschoďovými apartmánovými domy. Lidé, kteří jsou zvyklí na život v paneláku jsou tady asi spokojení, mě by vadil absolutní nedostatek prostoru okolo domu. V každém případě podzimní měsíce jsou tady určitě o mnoho příjemnější než u nás.

1998-2016 © Letenky.com, všechna práva vyhrazena.