[ Generál LeTenky]

Svoji kariéru jsem začal ve francouzské armádě jako letec, kde jsem se svojí usilovností a vynalézavostí vypracoval až na hodnost generála. Tehdy jsem se rozhodl, že opustím vojenskou službu a svoje nejlepší léta věnuji lidem. V současné době spravuji portál, na kterém lidem pomáhám se zakoupením letenek za co nejlepší ceny. Procestoval jsem velkou část světa, ale většinou jen pracovně. Nyní jsem se rozhodl, že se do světa vydám jako dobrodruh.

ŠPANĚLSKO, PORTUGALSKO 4. čásť - Cabo de Roca, Sintra, NP Serra da Estrela, NP do Douro

Přidáno: 12.08.2013 | Přečteno 3397 x

Bonžúúúr, drazí přátelé,
těch pár týdnů uběhlo jako voda a moje putování po Španělsku a Portugalsku se blíží ke konci. Předtím vám však ještě zprostředkuji svoje zážitky z krásného místa, sídla portugalských králů – Sintra, projdeme se po zákoutích NP Serra Da Estrela a vše zakončíme lodním výletem po řece Rio Douro. Přeji příjemný čtenářský zážitek.

Říká se, že kdyby měl člověk strávit pouze jeden víkend v Lisabonu, tak by měl  jeden den obětovat na návštěvu letního sídla portugalských králů – Sintre.

Nejdříve jsem se však po dálnici přesunul směrem na nejzápadnější cíp Evropy – na Cabo de Roca (skalnatý mys). Je to strmý útes, který se tyčí až 150 metrů nad mořem.

Odtud jedu do vnitrozemí do hlubokých lesů, kde se nachází Sintra, bývalé letní sídlo králů, město paláců, zřícenin hradů, město, jehož centrum je zapsané v kulturním dědictví UNESCO.

Silnice do Sintry, ale i po městě a k památkám jsou strašně úzké, klikaté, s dlažebními kostkami. Mon Dieu, jsem natřesený tak na několik měsíců. Vydal jsem se na prohlídku do absurdního a magického Palácio Nacional de Pena, který se nachází v hustých lesích nad Sintrou. Je to palác s podivnými věžičkami, které mají růžovou, citrónově žlutou nebo lotosovou barvu.

Hrad a jeho místnosti jsou zachované v takové podobě jakou měly v roce 1910, kdy z nich uprchla královská rodina po vyhlášení portugalské republiky. Čínský porcelán, akty malované králem Karlem I., vyřezávané postele, vyřezávaný alabastrový obraz, ale i výborně zařízená královská koupelna. Tohle všechno zde můžete obdivovat. Nejvíc mě zaujala koupelna - uprostřed místnosti velká plechová vana s plechovou zástěnou na sprchování, na boku pořádná klika na přepínání napouštění vody mezi vanou a „sprchou“, potom pořádně velké kohoutky na teplou a studenou vodu. Sprcha – to byla asi 20 cm obruč s dírkami, odkud vytékala voda. Škoda, že se tam nemohlo fotit. Měli i pořádný záchod se „splachováním“, bidet, umyvadlo. Vlastně tam byly všude na umyvadlech, na WC i ve vaně funkční a stejné armatury jako jsou i dnes, jen vypadaly „trochu“ neohrabaně. Oh la la, to je něco!

Pod hradem začíná velká 30 hektarová zahrada plná exotických stromů a rostlin. Cypřiše, himalájské rododendrony, eukalypty nebo 180 let staré vysoké sekvoje. Ty mají překvapivě měkkou kůru. Počasí se pokazilo, padla mlha (je to tady totiž poměrně vysoko), a tak jsem se vrátil zpátky do Lisabonu.

Mým dalším cílem je jeden z nejkrásnějších národních parků v zemi – NP Serra Da Estrela, ve kterém se nachází i nejvyšší vrchol Portugalska Torre s výškou 1993 m.n.m. Je to ledovcem vyhlazená náhorní plošina s vysokohorským terénem se zaoblenými vrcholky, ledovými jezírky nebo loukami s balvany.

Cestou do hor jsem viděl i malé lyžařské středisko, které funguje i v létě. Podklad je potažen nějakou bílou látkou (?), to stejné je i pod vlekem, i na malém kopečku, který slouží jako lyžařská škola. Zajímalo by mě jak se na tom lyžuje. Asi na kolečkových lyžích? Nevím, na jejich propagačním webu to vypadá na normální lyže. 

Zastavil jsem v městečku Manteigas, které je zasazeno v ledovcovém údolí Valé de Zézere, které je plné luk a borovicových porostů. Na svazích městečka, které má cca 4000 obyvatel, jsou postavené většinou bílé rodinné domky (některé velmi pěkné – na rozdíl od zbytku Portugalska), na úbočích rostou borovice, kaštany, místy jsou terasy s původními kamennými domky a vysokoproduktivními včelíny. Jsou to spíše asi letní sídla lidí, kteří zbytek roku tráví někde dole v údolí ve městě, kde  pracují.

Dočetl jsem se, že v létě je tato oblast velmi oblíbená u Portugalců. Před víkendy se tady tvoří kolony aut na příjezdových cestách, ubytovací zařízení i celé město jsou plné. Ale co je zajímavé, i v létě jsou zde turistické trasy liduprázdné. Člověk se tady cítí na turistice, jakoby měl celé hory jenom pro sebe. Portugalci zřejmě turistice moc neholdují.

V  NP je několik pěkných turistických tras, většinou jsou to cca 90 km okruhy, to je tak na pár dní. Jelikož raději létám, než chodím smiley, hledal jsem nějakou kratší trasu. Manteigas by mělo být výhodným výchozím střediskem na turistiku, auto jsem nechal ve městě. Jeden příjemný a velmi ochotný pán v jedné cestovce (?) (na dveřích měl napsáno Turismo, ale ihned po příchodu mě upozornil, že není infocentrum) mi dal mapu, jak se dostanu k říčce a vodopádu Poco do Inferno. Vyrazil jsem. Nejdříve asi 1,5 km dolů z kopce přes vesnici až k řece a potom jsem se dostal do hor. Cesta vedla kaštanovými lesy, které přešly postupně do smrkových a borovicových lesů. Převýšení na lesních cestách bylo asi 400 metrů. Po několika hodinách jsem zjistil, že mapa, kterou jsem dostal není vůbec tak úžasná a jsou v ní nejasnosti. Turistické značení také žádné, ale turistika jako taková byla suuper. Krásné výhledy na okolní zalesněné kopce a úbočí.

Cesta tam, která měla podle popisu trvat 2,5 hodiny mi trvala asi 4,5 hodiny. A to mě ještě čekal návrat. Zpátky jsem vyrazil jinou cestou. S kompasem na hodinkách, s ne moc přesnou mapou, s trochou orientačních schopností a improvizace jsem se dostal po lesních cestičkách až dolů za cca 1,5 hod.

Serpentinami jsem se vyvezl až na hřeben nad Manteigas, asi 1500 m.n.m. Byl jsem na hranici lesa pod oblaky a byla tady mlha. I tak jsem se vydal na několika kilometrovou turistiku. Rostou zde hlavně borovice a smrky. Zaujali mě všudypřítomné obrovské okrouhlé balvany. Nejdříve jsem přemýšlel, kde se tady na kopci vzaly a až potom mě napadlo, že to má na svědomí ledovec.

Během cesty nahoru  jsem se procházel mezi terasovitými úbočími, na kterých byly postavené kamenné domy casais s jednou místností, se střechou pokrytou doškami z rýžové slámy. Vypadalo to už jako víkendové chaloupky, některé jsou však jěště stále trvale obydlené. Ale většina lidí už odešla dolů do měst.

Ale objevil jsem i domy původních obyvatel hor, které byly postavené již před staletími.  Jak jsem uvedl, ledovce místy nahrnuly obrovské kameny na hromady. Někdy pod balvany vznikl prostor, vhodný na bydlení. A to byl podnět k tomu, aby ke skále přilepili malý domek (1 místnost), který byl spojený s prostorem pod skálou. Prohlédl jsem si takový dům a mohu říci, je to celkem síla takhle bydlet.

Jelikož se počas ještě více zhoršilo, sešel jsem k autu a jel jsem na jih do Monteigasu a potom asi 15-20 km vzhůru dolinou Vale do Zézero okolo horské řeky Rio Zezere. Sem naštěstí ještě mraky nedošly a bylo tady krásně jasno. Okolo koryta řeky byla malá políčka a domečky casais. Stoupal jsem skrz fialově-žlutou rozkvetlou alpinskou krajinu až k nejvyššímu vrcholu Portugalska Torres (1993 m.n.m.). Okolo byly velmi zajímavé kamenné útvary - okrouhlé balvany naskládané samostatně na kopečcích (na jednom z nich byla krásně vytesaná Panna Marie), nebo kolmé skály, po kterých lezli horolezci. V horních částech byly ještě zbytky sněhu.

Když se zeptáte Portugalce, kolik měří nejvyšší bod Porgutalska, řekne vám 2000 m.n.m. Je to proto, že ještě v 19. století postavili na nejvyšším bodu země 7 metrů vysoký kamenný obelisk, aby si Portugalci mohli říci, že mají 2 000 metů vysokou horu. Na severní straně Torres se nachází jediné lyžařské středisko v Portugalsku. Převýšení asi 150 metrů na 900 metrů délky. Když jsem si prohlížel mapu skiareálu, tak mě celkem pobavilo, jak dokázali na 150 metrovém výškovém rozdíle udělat černou sjezdovku po celé délce vleku. Připadala mi jak „ loučka na učení“, ale pro většinu Portugalců je už jen pocit držet sníh v ruce nebo stát na lyžích dostatečný zážitek. Sníh tady bývá v lednu až v březnu, přičemž největší pravděpodobnost na lyžování je v únoru. Předpokladám, že Portugalci na zimní olympiádě asi velmi neexcelují... wink

Nahoře je i pár obchůdků, ve kterých mě zlákali obchodníci ochutnávaním úzené šunky a výborným typickým horským sýrem. Za chvíli už byl sýr, šunka a domácí chleba v tašce. A za další chvíli jsem už byl i u auta a tam jsem všechny tyhle dobroty ochutnával (ne, že bych nemohl vydržet, ale kvůli případné reklamaci, samozřejmě angel).

Postřeh: V Portugalsku je ve větších městech, ale hlavně na vesnicích zvykem, že staří lidé si vynesou večer před dům židli. Sedí, koukají se na kolemjdoucí a pokud se u nich někdo zastaví, tak si popovídají.

Na hranicích mezi Španělskem a Portugalskem teče v hlubokém kaňonu řeka Rio Douro. Pod městečkem Miranda de Douro je na ní postavená přehrada. Od přehrady by měla v neděli vyjíždět výletní loď po kaňonu. Před tím si však stíhám ještě prohlédnout městečko, jehož centrum s kostelem, starými ruinami hradu a vysokým opevněním připomíná, že šlo v první řadě o obranné město na hranicích se Španělskem.

V určenou hodinu jsem jako první na lodi pro 120 pasažérů (bylo nás tak 25) s prosklenným stropem. Loď nás veze nahoru po řece Rio Doure, jejíž kaňon je i národním parkem v délce 130 km. V kaňonu hnízdí vzácní ptáci, hlavně dravci, i ojedinělý čáp černý nebo supi. Kaňon byl široký cca 50-150 metrů, nad hladinou se vypínaly téměř kolmé skály, které byly místy od vody zajímavě zabarvené (žluto-černé).

Viděl jsem několik dravců, i hnízdo čápa černého. Zajímavý zážitek, kterým se moje cestování po Španělsku a Portugalsku skončilo. Čekal mě už jen let domů. Přesunul jsem se na letiště Lisabon Portela Airport, nejrušnější letiště Portugalska. Let do Vídně by měl trvat okolo 3,5 hod., tak co, kam mi poradíte vydat se příště?

1998-2016 © Letenky.com, všechna práva vyhrazena.