[ Generál LeTenky]

Svoji kariéru jsem začal ve francouzské armádě jako letec, kde jsem se svojí usilovností a vynalézavostí vypracoval až na hodnost generála. Tehdy jsem se rozhodl, že opustím vojenskou službu a svoje nejlepší léta věnuji lidem. V současné době spravuji portál, na kterém lidem pomáhám se zakoupením letenek za co nejlepší ceny. Procestoval jsem velkou část světa, ale většinou jen pracovně. Nyní jsem se rozhodl, že se do světa vydám jako dobrodruh.

ŠPANĚLSKO, PORTUGALSKO 2. část - Costa del Sol, Gibraltar, El Rocio, N.P. Coto Doňana

Přidáno: 29.07.2013 | Přečteno 2631 x

Zdravím všechny cestovatele, znovu se hlásím ze svých cest po jihu Evropy. V této části mých zápisků vám prozradím, čím vším je jedinečný Gibraltar, podíváme se spolu do krásného národního parku Coto Doňana a prozradím vám, proč patří Marbella k nejprominentnějším střediskům.

Postupně jsem se přesunul na jih - směr Malaga. Pobřeží je tady místy opravdu krásné. Úžasná voda, široké pláže schované pod skalnatými zátokami. Horší je, když na takové pláže postaví 12-patrové hotelové komplexy, jako v oblasti nejznámějšího turistického střediska Torremolinos.

Jel  jsem okolo nejprominentnějšího přímořského střediska Marbella. Od 60. let 20. století láká toto místo horních 10-tisíc a stalo se nejhonosnějším městem na Costa del Sol. Marbella se může pochlubit nejvyšším evropským příjmem na jednoho obyvatele a kdyby jsme spočítali všechny auta Rolls Royce, zjistíme, že v Evropě jich jezdí víc už jen v Londýně (bez ohledu na to, že mnoho aut je prý kradených a jsou pouze přeregistrovaná ve Španělsku). O tuto oblast se začala zajímat i policie. Ruská a italská mafie odtud řídí svoje impéria a nakupuje zde pozemky. Hrnou se sem i bohatí Arabi. Např. saudskoarabský král Fahd si tady koupil na předměstí pozemek a postavil tam repliku Bílého domu vkusně doplněnou mešitou. Letní měsíce s ním tady tráví celá armáda služebnictva.

V plánu jsem měl i prohlídku jedné z posledních britských kolonií na světě – Gibraltaru, která se nachází pod známou Gibraltarskou skálou. Dostávám se autem co nejblíže do sousedního španělského města La Linea, kde se dá ještě bez problémů zaparkovat. Odtud již jdu pěšky do Gibraltaru. Je to „ministát“, který má vlastní letiště, vlastní přístav, vlastní měnu (!) – Gibraltarsku libru, vlastní telekomunikace atd. Prostě je to jedno město plnící asi téměř všechny úlohy, které plní stát.

Do Gibraltaru se dostávám přes klasickou celnici, kde se prokazuji pasem. Gibraltar jevlastně jakýsi poloostrov, který je téměř celý tvořený skálou, jen směrem ke Španělsku je úžina s rovinou, na které je vybudované letiště. Jelikož území je tady malé, tak jediná přístupová silnice do města vede napříč přes letiště. Právě mělo startovat letadlo, a tak spustili závory, přes silnici natáhli řetězy s hřebíky (to aby nějaký spěchající maniak nedupnul na plyn a nevjel pod startujícíc letadlo) a za chvíli už letadlo společnosti Easy Jet vzlétalo k nebi, a to asi 100 metrů přede mnou.

V Gibraltaru mají i vlastní označení SPZ – GBZ. Na západní straně se nachází město s hlavní ulicí Main Street. Je to pěší zóna s řadou obchůdků, kde se prodává levný alkohol a cigarety, ale i elektronika (tyto obchody vlastní a prodávají v nich hlavně Indové). Na konci ulice je stanice lanovky, která mě vyvezla až na vrchol gibraltarské skály. Odtud je nádherný výhled na celé město, na protější přístav – Algeciras, ale v dálce jsou vidět i trčící vrcholky hor v Africe. Gibraltarským průlivem proplouvá velké množství velkých nákladních lodí.

Vrchol The Top of the Rock byl pro mě zajímavý tím, že zde žije jediná evropská „komunita“ opic ve volné přírodě – bezocasé opice makak magot. Ihned po vysoupení z lanovky mě zastavuje místní pracovník a velmi důrazně mě upozorňuje, abych si schoval všechny tašky a věci do batohu (opice jsou totiž velké zlodějky a stačí chvilka nepozornosti a máte po tašce), v blízkoti opic se nesmí ani jíst, dotýkat se jich a krmit je. Někteří turisté, kteří měli na zádech menší batohy, se museli bránit před útoky opic, které se jim snažily ze zad batohy strhnout a utéct. Páry opic si navzájem čistily srst od parazitů a po úspěšném odchycení blešky ji rychle sluply. Oh la la, tomu se říká spolupráce smiley.

Téměř celá gibraltarská skála je zároveň i přírodní rezervací, ve které můžete najít až 600 druhů rostlin. Na skálu se můžete dostat lanovkou, pěšky nebo si třeba zakoupit okružní jízdu. Já jsem se vydal pěšky a cestou jsem potkal několik velkých skupin opic. Když projížděla auta okolo skákaly opice na auta nebo na zpětná zrcátka a snažily se skrz pootevřená okénka něco ukradnout.

Zastavil jsem se i u jeskyně Saint Michaels Cave, která sloužila během války jako nemocnice, dnes se tady občas pořádají koncerty. Vlastně celá gibraltarská skála je  provrtaná sítí tunelů pro vojenské účely v délce 48 km (!) – celý Gibraltar má na délku možná 2,5 km. V Gibraltarské skále už pracuje jen cca 100 vojáků v supertajných vojenských zařízeních. Kromě jiného monitorují provoz lodí

v Gibraltarském průlivu, kterým proplouvá až 1/3 celého světového lodního obchodu.

V přístavu poměrně často kotví britské jaderné ponorky s jadernými nebo chemickými zbraněmi. Předpokládá se, že i na pevnině v gibraltarské skále se nacházejí jaderné hlavice. V roce 2000 sem do přístavu připlula jaderná ponorka s poškozeným jaderným reaktorem. Vznikla z toho diplomatická roztržka medzi Anglií a Španělskem. Vyvolalo to obrovské protesty v pobřežních španělských městech, protože britská strana uvalila na uvedenou záležitost informační embargo. Až v květnu 2001 ponorka opět odplula.

Přesouvám se zpět do Španělska směrem na Cádizu, tedy severně. Cestou na sever se charakter krajiny velmi změnil. K lepšímu. Ze suchých (téměř polopouštních oblastí) jsem se ocitl v zelené krajině s jezery i řekami. Na pastvinách se tady pásly stovky a stovky kusů dobytka a koní.

Ubytoval jsem se kousek za Sevillou, nedaleko vesnice El Rocio.

El Rocio je opravdu velmi zvláštní místo. Široké písčité ulice (v celém městě nikde není asfaltová nebo kamenná cesta), muži nosí kovbojské klobouky, po ulicích se proháněli jezdci na koních nebo koňské zápřahy tahající vozy. Domy vypadaly jako kulisy k nějakému westernu. Místy jsem si připadal jako ve „spaghetti westernu“.

Tato vesnice s nabílenými domy a pěkným kostelíkem, ve kterém se nachází nádherný oltář, je centrem nejslavnějších procesí na celém jihu. Během letního slunovratu se sem sjíždějí vyzdobené koňské a volské potahy a celá slavnost je doprovázena tancem a zpěvem. Slavnost se koná na počest sošky, která je obdařena řadou zázračných vlastností (a která se jinak ukazuje věřícím vždy v neděli ráno). Podobiznu této sošky mají téměř všechny domy na svých střechách.

Nasledující dny byly pro mě zatím ty nejkrásnější z celého výletu. Do této oblasti jsem přijel proto, že se zde nachází unikátní národní park Coto Doňana. Tvoří ho zhruba 24000 hektarů delty řeky Río Guadalquivír (největší oblast západní Evropy bez zpevněné silnice). Mezi písečnými dunami, borovicovými háji, mokřady a sladkovodními lagunami žijí plameňáci, ohrožení dravci, 30 párů téměř vyhubeného rysa, volavky bílé, supi, volavky vlasaté, ibisi, čápi a stovky dalších ornitologických skvostů.

Ráno, dokud ještě nebylo horko, jsem zašel do některého z okolních návštěvnických center, odkud jsem si udělal pěší výlet po stezkách, které byly velice dobře udělané. Byly na nich kryté ornitologické vyhlídky nad řekou nebo močály, ze kterých jsem viděl desítky různých druhů vodního ptactva. Bylo to fascinující - nejvíc se mi však líbila obrovská hejna plachých růžových plameňáků. Stezka vedla většinou mezi borovicovými lesy, které se u vodních ploch měnily na  porosty korkového dubu nebo divokých oliv. U vody to už byly jen různé keříky, tráva a rákosí.

Večer jsem si zašel na dobrou večeři, vínko, prostě paráda, pohoda.

 

           

1998-2016 © Letenky.com, všechna práva vyhrazena.