[ Generál LeTenky]

Svoji kariéru jsem začal ve francouzské armádě jako letec, kde jsem se svojí usilovností a vynalézavostí vypracoval až na hodnost generála. Tehdy jsem se rozhodl, že opustím vojenskou službu a svoje nejlepší léta věnuji lidem. V současné době spravuji portál, na kterém lidem pomáhám se zakoupením letenek za co nejlepší ceny. Procestoval jsem velkou část světa, ale většinou jen pracovně. Nyní jsem se rozhodl, že se do světa vydám jako dobrodruh.

ŠPANĚLSKO, PORTUGALSKO 3. část - přesun do Portugalska, Albufeirou –Algarve, Lisabon

Přidáno: 05.08.2013 | Přečteno 3869 x

Milí přátelé,
v této části zápisků se přesuneme ze Španělska do Portugalska, zajdeme se podívat na úchvatnou pláž Praia da Rocha, kterou byste určitě neměli během návštěvy Algarve vynechat a zjistíme i to, proč se Lisabon nazývá městem tolerance. Příjemné čtení.

Po dálnici jsem se přesouval směrem na západ, do další země mojí cesty – do Portugalska. Nejdříve jsem chtěl navštívit jižní část této země – známou turistickou oblast Algarve.

Z historie Portugalska mě zaujaly hlavně úspěchy v dobývání moří. Portugalci patřili k zemím s největšími koloniemi na světě. Od roku 1932 zde vládl António de Oliveira Salazar krutou, represivní, nacionalistickou rukou celých 36 let. Tajná policie, zákaz jiných politických stran, mučení a cenzura to byly zbraně, kterými zabránil jakýmkoliv jiným názorům a případným pokusům o převrat. Až po jeho smrti v 70-tých letech 20. století, po karafiátové revoluci (1974) se Portugalsko stalo demokratickou zemí. Ženy získaly volební právo až ve volbách v roce 1975.

Portugalská ekonomika byla vzorem i pro jiné evropské země. Byla na neustálém vzestupu až do konce tisíciletí. Potom nastala recese, zvyšovala se nezaměstnanost, byly tady problémy s korupcí a Portugalsko se z toho dodnes  pořádně nedostalo.

Jih země se stal oblíbeným místem ke koupi nemovitostí hlavně zahraničními návštěvníky (myslím si, že nejvíc zde bylo Britů). Ceny jsou zde porovnatelné se Španělskem, místy se mi zdají trošku nižší. V každém případě by se mi Portugalsko líbilo na zakoupení nemovitosti mnohem více než Španělsko.

Ubytoval jsem se v blízkosti jednoho z nejznámějších turistických středisk – Albufeiry. Město se pomalu svažuje až k velmi pěkným plážím. Tam jsem také strávil nějakou dobu. Pláž – stejně jako na celém pobřeží je tady krásná, písčitá a nachází se pod pískovcovými útesy. Podle řeči tady rozpoznávám  mnoho Angličanů ale i Rusů.

Přesouvám se na nejjihozápadnější cíp Evropy – k mysu sv. Vincenta (Cabo de Sáo Vicente).

Bylo pod mrakem a neuvěřitelně zde foukal vítr. Tento mys velmi dobře znázorňuje styl celého algarvského pobřeží. Krajina na pobřeží je poměrně rovinatá, porostlá jen trávou a keříky. U pobřeží však všechno náhle skončí cca 70-ti metrovou kolmou žluto-červenou pískovcovou skálou a tam dole burácejí obrovské vlny narážející na útesy.    

Na konci mysu je obrovský maják, okolo kterého denně proplouvají stovky zaoceánských lodí. Člověk má pocit, že se dostal na skutečný konec světa.

Co mě tady však nejvíc zaujalo, nebyly ani útesy, ani maják, ale rybáři. Ze začátku jsem  nechápal, kam si vykračují postarší Portugalci s rybářským náčiním v rukách. Vždyť tady nahoře na skále se přeci ryby chytat nedají! Ale mýlil jsem se. Dají! Oh la la! Normálně se ti chlapi dostali úplně na okraj útesu (přičemž hledali útesy, které byly kolmo nad mořem) a do hloubky cca 70 metrů, nahodili plovák i s návnadou. Plovák kontrolovali tak, že nakukovali dolů z útesu, a daváli si pozor, aby je dolů nesfoukly silné nárazy větru. Plovák jim poskakoval ve zpěněném příboji a nevěřícně jsem koukal, když kdesi dole spatřili na plovákuzáběr a vytáhli z moře rybu. Museli tahat pomalu, aby se nepotloukla o skálu nebo nezamotala. Tak tohle je tedy rybaření – jak se říká s „nadhledem“ J.

Nedaleko mysu je vesnička Sagres, kterou obklopuje divoká krajina se strmými útesy a pevností vysoko nad oceánem, která neustále odolává poryvům ostrého větru. Vydal jsem se sa na tuto pevnost, přičemž nahoře na útesech byl několikakilometrový okruh. Dokonce se vyčasilo a vyjasnilo. Silný vítr odvál mraky pryč raz dva. Velmi pěkná procházka s krásnými výhledy.

Místy jsou pod útesy skryté nádherné písčité pláže. Tato oblast je známá neutichajícím větrem, takže zátoky u pláží byly plné černých postaviček – surfařů v neoprénech. Ti se pokoušeli chytit tu správnou supervlnu a odvézt se ke břehu.

Podél pobřeží jsem se vracel zpátky na východ. Zastavil jsem se na malé pláži ve vesničce Luz, a i na široké pláži Meia Praia u jednoho z nejznámějších středisk Algarve – u  Lagosu. Lagos je surfařským centrem, ale i centrem zábavy, diskoték, restaurací a barů. Na JZ -  na začátku pláže Meia Praia bylo několik krásných plážiček obklopených a chráněných vysokými útesy. Tam se opalovaly skupinky mladých lidí.

To nejkrásnější mě však ještě jen čekalo, a to pláž Praia da Rocha v Algarve, nachází se kousek pod městem Portimao. První (ale i další) pocity při pohledu na tuto pláž byly neuvěřitelné. Nádhera!!! Myslím, že to je jedna z nejkrásnějších pláží, jakou jsem kdy v životěe viděl. A to si dovolím říci, že jsem toho už viděl celkem dost a jen tak něco mě už nenadchne.

Praia da Rocha je široký pás písku olemovaný azurovou hladinou na jedné straně a asi 50-metrovým okrově-červeným útesem na druhé straně. Z pobřeží i z vody však ještě trčí jednotlivé útesy s otvory a jeskyněmi. Je tady také pořádně silný příboj. Už vím, kam budu klienty posílat na dovolenou. Pokud chtějí krásné prostředí, zázemí na zábavu a bohatou nabídku výletů, tak Algarve a pláž Praia da Rocha je tím správným rozhodnutím.

Rozhodl jsem se, že na této cestě budu vynechávat velká města, která mám na trase, ale chtělo to nějakou změnu v cestování. Tak si program přizpůsobuju tomu, co mám nejraději – a to poznávání přírody. I proto jsem oželel návštěvu Sevilly i Córdoby, pravděpodobně obětuji i Madrid. Na tato místa totiž není problém kdykoliv zavítat na prodloužený víkend letecky. Aspoň mám důvod se do této země vrátit.

Vypravil jsemm se i na návštěvu zdejšího nejlepšího zábavního parku na pobřeží - ZOO Marine ve vesnici Guia.

V zábavním parku ZOO Marine jsou 4 hlavní atrakce: vystoupení se zvířaty, malá zoologická zahrada spojená s nemocnicí pro zvířata, bazény na koupání a  kolotoče. A to všechno je už v ceně vstupenky. Park není na moc velkém území, což je výhodné pro děti, které se mnoho nenachodí.

Hned u vstupu jsem si prohlédl nemocnici se zvířaty, kde mě zaujala asi 1,2 metru velká želva. Za nemocnicí bylo vystoupení s dravci, které právě začínalo. Vystupovali zde orli, sovy, sokoli, supi, nějaký velký vodní pták, líbila se mi i taková rychlonohá slípka z Afriky, která se živí hady. Hodili jí gumovou ještěrku nebo hada na zem. Ta jí bleskově chytila za ocas a už s ní bušila o skálu. Had (i jedovatý) by neměl šanci.

Asi nejkrásnějším představením bylo vystoupení delfínů. Jsou to úžasná a nádherná zvířata. Vystupovalo jich 7 se třemi cvičitelkami. Mon Dieu, co ta zvířata dokázala! Delfíni skákali do výšky, couvali postavení ve vodě, kopali do míče (jeden vykopnutý do hlediště jsem  si ukořistil), tancovali ve dvojicích lambádu (to bylo neskutečné, břichy proti sobě se vlnili nad hladinou). Vynikající byla i čísla s cvičitelkami, které skočily do vody a předváděly, že se topí a delfíni je zachránili. Potom skočily cvičitelky do vody a plavaly s delfíny – delfíni je tlačili čumáky do chodidel a plavali ve velké hloubce dokola. Boční stěny delfinária byly ze skla, tak jsme je pěkně viděli. Jednomu delfínovi cvičitelka stála na hřbetě, ten plaval těsně pod hladinou dokola. Rukou se cvičitelka přidržovala dalšího delfína, který plaval paralelně. Myslím, že jsem ještě tak pěkné vystoupení s delfíny neviděl. Měli zde dokonce i vystupující samici delfína – prý nejstarší na světě, narozenou v roce 1960! Pak vystupovali i papoušci a tuleni.

Přesouvám se asi 240 km severně do hlavního města Lisabonu. Projíždím přes převážně rovinatou až pahorkatinovou oblast. Vůkol mají většinou pastviny s pasoucím se dobytkem. Intenzivní zemědělství ve formě obilí, kukuřice, skleníků se zeleninou apod. Tady není vidět. Buď jsou tady lesy nebo louky. Celkem sympatická zelená krajina. Na pohled mnohem sympatičtější než Španělsko.

Jdu se podívat do města – cestou okolo stadionu Benficy Lisabon. Lisabon je hlavní město, které má cca 580-tis. obyvatel a rozprostírá se na příkrých svazích nad řekou Rio Tejo. Ve městě je 7 pahorků s krásnými výhledy. Je zde několik známých čtvrtí. Začal jsem čtvrtí Bairro Alto. Na náměstí mě zaujal sportovní obchod. Fotbal a fandění fotbalu je národní vášní a posedlostí. Takže obchod se vším, co může mít něco společného s fotbalem, byl právě tady. Na jedné straně byly dresy, míče, přívěsky, šály, čepice v červené barvě, na druhé v zelené barvě. Červené byly pro fanoušky klubu Benfica Lisabon a zelené pro fanoušky klubu Sporting Lisabon. Když se koná nějaký důležitý zápas, celé národní hospodářství se zastaví, všichni (většinou chlapi) sledují přímý přenos v barech nebo restauracích. A když vyhraje to správné mužstvo, tak začíná opíjení, troubení klaksonů a oslavy trvají až do rána.

Přemýšlel jsem, jak se dostanu z náměstí nahoru na vyhlídku ve čtvrti Bairro Alto. Pěšky se mi jít nechtělo, právě proto mi výborně posloužily stále funkční výtahy z 19. století (původně na vodní pohon). Výtahem byl vlastně takový žlutý vláček na kolejnicích s velmi šikmým podvozkem, který vyrovnával nerovnost terénu. Za chvíli mě to vytáhlo na vyhlídku, odkud jsem měl překrásný výhled na sluncem zalité červené střechy lisabonských domů v centru a na pevnost. Prošel jsem se úzkými uličkami čtvrti Bairro Alto. Tvořily je 4-5 patrové domy, barevné prádlo pověšené na balkónech, zvláštní „típci“ procházející se nebo  postávající v ulicích. Fasády domů téměř komplet počmárané, posprejované, polepené plakáty. A všude jsou bary a restaurace. V noci to tady prý pořádně žije.

Dolů jsem sešel pěšky okolo národního divadla do kostela Sao Domingosa. Tento kostel přežil dvě zemětřesení i požár. Původní kamenné podpůrné sloupy a stěny spolu s novějšími stropy byly velmi působivé. Před kostelem jsem potkal téměř samé černochy. Čtvrť Baixa je jimi známá, velmi výstižně zněl nápis v různých jazycích na jedné zdi – Lisabon, město tolerance.

Lisabon a i celé Portugalsko se muselo vyrovnat s imigrací. Po pádu kolonií se sem přištěhovalo až 800 000, většinou afrických, uprchlíků z bývalých portugalských kolonií (např. z Angoly, Mosambiku). Ale je jich zde mnoho i z Brazílie (také bývalá kolonie). Žije tady čím dál více východoevropských dělníků, např. trvale žijících Ukrajinců je zde cca 43 000. Momentálně je hlavně v jížní části Algarve přistěhovalecká vlna lidí z Německa a Anglie, kteří si tady kupují nemovitosti. Místní je však považují za dlouhodobé turisty, ne za přistěhovalce.

Dočetl jsem se jěště jeden zajímavý údaj o ženách. Zmínil jsem se již, že ženy zde mohly volit až od roku 1975, což bylo nejpozději na severní polokouli  (např. v Afganistánu to bylo už od roku 1963). Ženy také neměly pravomoc spravovat si svůj majetek nebo opustit zemi bez souhlasu otce nebo manžela. Pokud se žena provdala za cizince, automaticky ztratila svoje občanství i dědictví. Až od roku 1969 mohla mít vdaná žena svůj pas nebo mohla odejít do zahraničí bez povolení manžela. To všechno však je už pryč a tohle byly jen pozůstatky Salazarovy vlády. Je zajímavé, že tady neustále funguje domácí násilí. Až 80 % kriminálních činův je domácím násilím. Což je velmi smutné číslo.

Lisabon je známý i tím, že se zde v roce 1998 konala světová výstava Expo. Na severovýchodním břehu řeky vznikl komplex moderních budov s úžasnou architekturou od nejznámějšího portugalského architekta Álvara Sizy Vieiry. K tomu oceanárium, lanovka, anglický park s množstvím barů a restaurací u řeky. Mým cílem bylo Oceanário, největší evropské akvárium. Centrální akvárium je 7m hluboké a má průměr 35m a dění ivnitř akvária můžete sledovat přes obrovská okna. V areálu Oceanária jsou i další menší expozice.

Nacházejí se tady velké mořské expozice s vodou, ale i s létajícími ptáky – dokonce tady mají i moje oblíbené norské papuchalky. V další místnosti zase měli tučňáky, kterým se zde mimořádně daří. Dokonce tady i zahnízdili! Na ochlazení místnosti měli u vody dva velké kusy ledu (neustále zevnitř chlazené).

Obdivoval jsem zde i obrovské vydry mořské, tropický oceán, maskované mořské koníky, odchov mladých žraloků, rybičky Nemo, akvária s korály, sasankami nebo medúzami. Některé druhy živočichů jsem ještě v akváriích ani v životě neviděl. Úžasné bylo i obrovské akvárium, ve kterém kromě měsíčníků (Sunfish) plavali i cca 3-metroví žraloci, manty a jiné nádherné ryby.          

U východu z oceanária jsem se ještě prošel po nábřeží a v dálce jsem obdivoval nejdelší evropský most – Ponte Vasco de Gama. Tento most byl také vybudován pro výstavu Expo 1998. Je široký 30 metrů a neuvěřitelně dlouhý, má 17,2 km. Při stavbě se muselo myslet i na zakřivení země, aby byly mostní pilíře rovnomerně rozmístěné. Základy jsou v hloubce 85 metrů pod hladinou moře. Most postavili tak, aby odolal i velkému zemětřesení a větru o rychlosti až 250 km/hod.

Po prohlídce jsem zašel opět do centra. Nastoupil jsem do místní historické – ale stále používané rachotící tramvaje č. 28, kterou jsem se vydal na krkolomnou jízdu úzkými uličkami čtvrti Alfama jednou prudce do kopce, potom zase z kopce. Tramvaj má maximálně cca 10 metrů, delší by se do uliček ani nevešla. Při otevřených oknech jsme v zátačkách míjeli rohy domů tak o 20 cm. Není dobré vystrkovat z okna ani nos...

Vyvezl jsem se na kopec, odkud je opět krásný výhled na město. Lákaly mě sem původní úzke uličky, i hrad Castelo De Sao Jorge, který nabízí ohromující výhled na město. Hrad postavili v 5. století Vizigóti, později v  9. století ho Maurové opevnili. Ve 14. – 16. století sloužil jako královské sídlo.

Přesunul jsem se na opačný konec města do Belému. Prohlédl jsem si fantastický klášter Sv. Jeronýma (Mosteiro dos Jerónimos). Je to památka zapsaná do seznamu světového dědictví UNESCO. Klášter byl postaven na počest mořeplavce Vasco da Gamy a jeho objevu - námořní cesty do Indie. Klášter byl vybudován z tzv. „daně z koření“, která byla ve výši 5 % a byla uvalena na všechny příjmy z obchodu s kořením, který rozkvétal v rozšiřujících se portugalských koloniích v Africe a na Dálném východu.

Klášter je opravdu majestátní, právě se v něm konala mše svatá. Krásná, volně nesená barokní klenba v příčné lodi, je postavená bez jediného sloupu, vznáší se 25 metrů nad zemí. Je tady pochován i Vasco da Gama. Kousek od kláštera byla ještě věž Torre de Belém, která chránila vstup do přístavu.

 

           

1998-2016 © Letenky.com, všechna práva vyhrazena.