AUSTRÁLIE 3. část - Melbourne, Adelaide, Ayers Rock

Melbourne je druhé největší město Austrálie, má cca 3 mil. obyvatel. Zaparkovali jsme u Queen fruit market. Bylo to nejlepší místo na nákup ovoce a zeleniny v Melbourne, objevil jsem zde zatím nejlevnější banány v Austrálii.Měl jsem porouchaný foťák, a tak jsem doufal, že v Melbourne mi ho někdo opraví. Servis jsem našel, ale bylo horší najít cestu k němu – bylo to totiž v jižní části města.

Musím se pochválit, že přestože jsem neměl žádnou mapu, trefil jsem napoprvé. Původně to chtěli opravovat dva dny, „ukecal“ jsem to na dvě hodiny. Cena za opravu byla celkem vysoká, ale neměl jsem jinou možnost, pokud jsem nechtěl kupovat nový foťák, na což jsem tehdy jako student opravdu neměl.

Hlavní ulice v Melbourne jsou Elizabeth a Swanston streets. Hlavní vlakové nádraží Flinders Station mělo v době mojí návštěvy krásnou budovu, nejoblíbenějším místem na srazy  byly hodiny před hlavním vchodem J. Po městě jezdily tramvaje.

Z mostu Princess Bridge byl krásný výhled na Yarra River. Na druhé straně se nacházel  kriketový stadion pro sto tisíc fanoušků, na kterém se odehrávalo finále kriketové ligy v Austrálii. Naproti stojí melbournská koncertní hala, která má střechu jakoby z pavučin. Jihovýchodně od centra je oblast krásných parků, botanická zahrada. Všiml jsem si, že všechna australská města mají mnoho parků a zeleně.  Z Melbourne jsme se přesunuli směrem na JZ po Princes HWY do Geelongu. Odtud po Great Ocean Road okolo jihoaustralského pobřeží. Jsou tam krásné mnohakilometrové pláže s obrovskými útesy nad nimi. Měl jsem však co dělat, když jsem uviděl značku zatáčky spolu s označením délky – 80 km. Mon Dieu! Byla to opravdu divoká silnice, úzká s prudkými stoupáky, klesáními, ostrými zatáčkami. Mladý a poblázněný, jsem jel rychle jako cvok, protože jsem chtěl být co nejdříve u Dvanácti apoštolů. Během cesty mi začala svítit kontrolka benzínu. Merde, už jen to mi chybělo. Do následujícího města to bylo ještě 160 km. Jen jsem trnul, abychom i s autem nezůstali viset někde v horách. Naštěstí jsem narazil na starou pumpu s 1 stojanem, byla otevřená a mě spadnul kámen ze srdce .

K Dvanácti apoštolům jsme dorazili v podvečer. Byly to nádherné, asi 100 m skály osamoceně vyčnívající z moře. Krásné vymodelované útesy. Některé skály byly bílé, některé žluté. Bylo zamračeno, jen kdesi na jihu, hádám nad Tasmánií spoza mraků prosvítalo pár slunečních paprsků, které padaly do vody. Krása.

Ještě jsme dojeli do Warrnamboolu, a tam jsme i přespali. Navečeřeli jsme se a dobře se vyspali. Jsem překvapený, že v tomto městě s 23 tisíci obavatel byly stovky obchodů, restaurací, nákupních center.

Potom jsme vyrazili na jeden delší úsek naší trasy. Měli jsme před sebou až 2300 km do Ayers Rock. Moc jsem si přál vidět západ slunce u Ayers Rock. Jeli jsme po Princes HWY směrem na Adelaide (630 km). Cesta vedla podél pobřeží. Bylo vidět množství eukalyptových lesů, hodně farem, vlastně všude okolo to byla samá farma. Nenašli se tam žádné neobhospodařované plochy. Půdu zde však obdělávali jen v malém množství, většinou se jednalo o louky a pastviny, na kterých bylo vidět stáda ovcí a dobytka. Podél silnic se v eukalyptových lesích často nacházely značky upozorňující na koaly, které se probouzejí hlavně v noci a hledají potravu. Viděl jsem i dva emu, ale byli moc plaší, utekli přede mnou.

Obdivovali jsme i krásný vymletý kaňon, ne moc široký, ale měl zajímavé dno, které bylo pravidelného tvaru asi 2x2 m, jakoby ho vytesal člověk a ne sama příroda.

Před autem mi jednou přeběhla i echidna, což je ježura, je to zvíře vypadající jako něco mezi dikobrazem a ježkem. Váží asi 5 kg a má cca 45 cm.

Severně od Kingstonu v národním parku jsou velmi zajímavé laguny. Je v nich slaná mořská voda, pobřeží však odděluje laguny od moře. Jelikož je tady však v létě sucho, laguny vysychají a zůstávají po nich bílé plochy ze soli. Krásně to vypadá. Solná jezera, zelené keříky a písečné duny v pozadí. Mon Dieu, to je nádhera!

Viděl jsem tabule, které upozorňovaly řidiče na klokany, koaly, ptatopysky a vodní ptactvo. Jelikož jsme byli ve státě Jižní Austrálie, museli jsme si posunout hodinky o půl hodiny zpátky. Do hlavního města Jižní Austrálie Adelaide jsme dorazili v podvečer. Je to město, které má téměř 950 000 obyvatel, žije v něm 80% obyvatel celého státu. Je však odlišné od Melbourne nebo Sydney. Je to klidné město bez obrovských výškových budov, přes centrum protéká říčka. Nachází se zde kostel St. Peter z roku 1867, největší kriketové hřiště v Austrálii, v centru je park s fontánou. V době naší návštěvy zde sedělo na zemi asi 20-30 původních obyvatel, měli velmi tmavou pleť, skoro jako černoši, jen rysy tváře měli jiné. Pili, byli špinaví, bez práce, jakoby se ani nedokázali zařadit do společnosti. V parku měla svoji konečnou stanici tramvaj, která měla min. 100 let. Zajímavé je, že je tady stále nechávají jezdit, jen je vždycky zrenovují. Nejsou ani kapacitně velké, ani extra pohodlné, ale asi je to tady už taková tradice. V centru se nachází množství starých budov, moc se mi tady líbilo. Město mi svým  ospalým dojmem připadalo jako kdyby mělo max. 100 tis. obyvatel a ne téměř milion. Večer jsme se už přesouvali dále, měli jsme před sebou ještě dlouhou cestu, a to 1600 km do Ayers Rock. Nádrž plním na maxim, pro jistotu kupuju i bandasku s benzínem, protože si nejsem jistý, jak budou pumpy během noci otevřené. Někdy vzdálenost mezi jednotlivými pumpami byla i 100 - 200 km.

Na sever od Adelaide je všechno rovné jako dlaň . Žádné kopce, jen samé pastviny.Jen na ohrazení pastvin museli použít statisíce km pletiva a ostnatých drátů. Každý jeden až dva kilometry je nějaká farma – přízemní budova se šikmou střechou, 3 – 4 stará auta, karavan, větší plechová hospodářská budova, jedna menší budova. K tomu obyčejně větrný mlýn na čerpání vody nebo výrobu elektřiny. Místy to vypadá jak v hororech J. Slunce zapadalo okolo 20,35 večer. Na levé straně oranžovo-žluté červánky, na pravé růžové mraky.... Prostě krása J(až na ty hororové farmy).

V noci jsem řídil, dokonce jsem byl natankovat, pumpa byla fakt jako na konci světa. Platilo se v baru, kde byl kulečníkový stůl, urostlí australští chlapi s velkými plnovousy, hmotností okolo 130 kg. Na stěnách baru byly pověšené autoznačky z celé Austrálie, všechno bylo stylově zařízené, hrála country hudba. Cítil jsem se jako na divokém západě Čistá divočina, což se mi i potvrdilo, protože následoval asi 50 km úsek cesty, kde byli na silnici samí klokani, stáli na silnici a koukali na auto, vůbec neuskakovali. Řídil jsem doslova a do písmene s očima na stopkách. Na silnici však bylo i mnoho klokanů, kteří neměli takové štěstí, jako ty, co jsem nesrazil já, když jsem se podíval na místní auta, tak nákladní i terénní měla vepředu konstrukci, která jim umožňuje přejet toto zvíře bez brždění. Mon Dieu, jaký masakr.

Cesta z Adelaide do Darwinu měří cca 3000 km. Vzhledem k velké vzdálenosti mezi benzínkami si člověk opravdu dobře propočítá, zda mu vůbec benzín vystačí. Uprostřed Austrálie nebylo možné ani chytit žádné FM vlny, dokonce i AM byly slabé. Během noci jsem skoro srazil několik lišek, ty doslova nabíhaly na světla. To samé dělali i noční ptáci. Obloha byla tak jasná, jakou jsem do té doby ještě neviděl. Mléčná dráha měla opravdu mléčnou barvu.

Potom jsem řízení přenechal raději svému spolucestujícímu. Po silnici se valili tzv. Road trainy – obrovské náklaďáky jezdící mezi Adelaine a Darwinem, které za sebou vezou i tři přívěsy. Ráno byl nádherně zbarvený východ slunce... Podél silnice se začaly objevovat značky upozorňující na dobytek. Najednou před námi stojí kráva s teletem, nebo polodivoké stádo koňů. Podél silnice létají velká hejna žluto-bílých papoušků, nalétávají na silnici, kde jsou rozmačkané plody divoce rostoucích plodů, které jsou podobné melounům. Okolo oběda jsme už byli u odbočky na Ayers Rock. Přestože je na mapě vyznačená vesnice, tak je tady jen pumpa, restaurace a dva domy a takovouto osadu dávají na mapu Austrálie. Ještě, že  tam byla alespoň ta pumpa. Ale co, nic jiného v okruhu 150 km není, tak to označili jako vesnici.

Zastavujeme v základně Yulara, kde je turistické centrum národního parku Uluru. V supermarketech jsou dvojnásobné ceny, benzín je asi o 40% dražší. Bohužel, je to daň za jednu z nejvýznamnějších pozoruhodností Austrálie - Ayers Rock. Navečer jsme šli do národního parku a pohled na Ayers Rock mi doslova vyrazil dech. Je to obrovský  pískovcový útvar, vysoký 348 m (380 m), dlouhý asi 3,6 km (44 km), červený, stojící uprostřed nekonečné rovinaté pouště. Monolit je zvrásněný od vrchu směrem dolů. Má v sobě početné otvory. Je posvátným místem původních obyvatel, které zde i několikrát potkáváme. Ti se mohou v oblasti pohybovat bez vstupného a kam chtějí. Všude jsou zákazy na prodej alkoholu. Večer jsme čekali na západ slunce, ale zamračilo se, tak z toho, bohužel, nic nebylo.

U Ayers Rock se nachází i muzeum původních obyvatel. Nemůže se v něm fotit. Byla v něm však velmi zajímavá expozice, malby původních obyvatel, které byly vytvořené různobarevnými tečkami a jednoduchými obrysy hadů, ještěrek, lidských stop...

Na místo odkud se dobře pozoruje západ slunce přichází hodně místních, s vínem, šampaňským, rádi si tady připíjejí na lepší časy.

Jelikož západ slunce nedopadl právě podle mých představ, nemohl jsem si nechat ujít aspoň východ. Proto ráno v 5 hodin dávám budíček a hurá na jednu z nejžádanějších „atrakcí“. Ze všech stran se hrnou mraky dalších zájemců. Slunce vyšlo okolo 6 hodiny, nejdříve se osvítily obláčky na východě, severu a na západě a potom majestátní monolit Ayers Rock – až zářil červenou barvou. Krásný pohled.

Autem jsme se potom přesunuli na parkoviště pod stezkou, na vrchol vede trošku divoká cesta. Otevřená je do 8.00 hod. ráno, protože později už bývá hodně horko. V noci pršelo a na vrchu jsou početné louže kontrastující se suchou pouští okolo. Poušť však byla krásná, rozkvetla do fialova a do žluta, byla tady i krásná zelená tráva. Výstup trval cca 35 minut. Bylo hezky, ale horko.

Byl jsem velmi překvapený, když jsem na vrchu ze severní strany uviděl několik zelených keříků a trsy trávy. Je velmi zajímavé, kde se tráva dokáže udržet. Za 20 min. jsem seběhl dolů. Píšou, že cesta nahoru a dolů dohromady trvá 2 hodiny. Možná je tento čas směrodatný pro obtloustlé Australany, mě šikovnému Evropanovi se tady asi podařil rekord . Vydal jsem se podívat okolo celého Ayers Rock – cestou s názvem The Base Walk, která má 9,4 km. Nejdříve jsem viděl jeskyně, které mají tvar asi 6 m vysoké vymodelované převalující se mořské vlny. V menších jeskyních je množství původních skalních maleb. Bylo zatím ráno a už se rtuť teploměru šplhala na 45 stupňů. Viděl jsem množství brouků, housenek, ještěrku – která mi i stála modelem a vyfotil jsem si ji celkem zblízka. Z jižní strany začínají řídké lesní porosty, stromy kvetou červeně. Ayers Rock je krásné, během tisíciletí byl pískovcový monolit větrem a pískem obroušen do neuvěřitelných tvarů. Konstatuji, že Ayers Rock je jedna z nejkrásnějších věcí, jakou jsem kdy měl možnost zatím v životě vidět.

Přesunuli jsme se k posvátné hoře Kata Tjuta vzdálené 48 km západně. Z vrcholu Ayers Rock jsem viděl až do vzdálenosti 300 km – až do západní Austrálie. Vedou tam však jen prašné cesty pro auta 4x4 se speciálním povolením. Je to kraj Aboriginců, původních obyvatel Austrálie. Kata Tjuta má rozlohu cca 21 km². Je to vlastně skalní komplex tvořený 36 skalními útvary, nejvyšší má 546 m. Udělali jsme si tam cca 7 km okruh. Byly tam krásně rozkvetlé louky, vysoké skalní útvary a obrovské horko J. Velmi mě zaujalo to, že jak Ayers Rock je pískovcový monolit, tak Kata Tjuta je naopak „slepencem“ malých, oválných/kulatých, max. 50 cm velkých  amenů. Mon Dieu, jak mohlo něco takového vzniknout? Nikde jsem se o tom nedočetl.

Během turistiky jsme narazili na tři přístřešky, které nám poskytly trochu chládku, pitné vody (dešťová voda svedená do velké nádrže). Popíjeli jsme dešťovou vodu a bylo nám fajn.

Večer jsme se šli podívat na západ slunce na Ayers Rock - pokus číslo dva.  Bohužel, nám nebylo přáno, opět nám podívanou překazily mraky. Večer jsem ochutnal hamburger s klokaním masem, celkem mi chutnal, maso mi připomínalo hovězí. Měli i maso z emu, ale to bylo na moji studentskou peněženku moc drahé. A když se to tak vezme, emu se chovají i u nás, klokani ne.

Během dne  jsme potkali několik původních obyvatel, jsou střední postavy, mají tmavou pokožku a kudrnaté černé vlasy. Zajímavé byly ženy,  ty měly obrovská břicha, povislé poprsí a úplně hubené nohy. Jak se říká, nohy měly doslova jako „párátka“, divím se, že vůbec udrží ten zbytek těla .

Původní obyvatelé žijí hlavně v centrální a severní Austrálii, v Tasmánii byli  vyvražděni. Původní obyvatelé, které jsme měli možnost potkat během cesty my,  byli však moderní, měli auta, nakupovali v nákupních centrech. Jeden pár jsem si i vyfotil, zavolali však na mě policajty, prý je zakázáno je fotit. Merde! Mám já ale štěstí.