LITVA, LOTYŠSKO, ESTONSKO 3. část - Palanga, Pape (Lotyšsko), přesun do Estonska

Muzeum jantarů

Další den jsem se vypravil do největšího přímořského letoviska na břehu Baltu, do Palangy. Je to rušné středisko s plážemi, promenádami se stánky, a zároveň je to lázeňské město, kde se léčí dýchací a srdeční choroby.  Ve městě je neuvěřitelné množství zeleně a parků. Šel jsem se podívat do  muzea jantaru. Nejdříve jsem se zastavil na okraji města v krásném parku spojeném s botanickou zahradou. V ní byla i Oranjeria, což  je něco jako malá výstava tropických a subtropických rostlin. Venku byla malá ZOO hlavně s domácími zvířaty. Zaujalo mě zde hlavně vstupné. To je tu ještě fixní asi z doby komunismu.

Přes park jsem prošel až do Tiskiewiczova paláce, ve kterém se nachází muzeum jantaru, ve kterém nechyběly expozice věnované druhům jantaru, vzniku jantaru, byly zde velké kusy neopracovaného jantaru, ale i vybroušené a vyleštěné kusy, které byly součástí různých náhrdelníků. Jantar  se odtud už staletí vozil přes Polsko, Moravu, Rakousko až do Benátek a Říma. Jantar byl dobrým obchodním artiklem pro zdejší kmeny, které za ně měnily potraviny nebo zbraně. Nejzajímavější  jantary byly však ty, které v sobě jako příměsy obsahují 40-50 mil. let staré komáry, brouky, kousky jehličí, Na konci muzea byl samozřejmě obchod s luxusními klenoty vyrobenými z jantaru. Náhrdelníky od desítek až po stovky EUR.  No možná bych takovým moji fiancée potěšil .

V Litvě je stopování národním sportem. U silnic na výpadovkách neustále stojí desítky lidí. Pro mě je to dost neobvyklé.

Navštívil jsem i lotyšský přírodní park, který obklopoval jezero u vesnice Pape. Že bude Lotyšsko asi chudší zemí, než je Litva, vidím i podle silnic. Hlavní tah je sice asfaltový, ale cesta hrbolatá, záplatovaná asfaltem. Po několika kilometrech odbočujeme na prašnou cestu do lesnatých a mokřadních oblastí u jezera. Někde by tady mělo být místo, kde se dají spatřit divoké koně. Po cca 10 km po prašných lesních cestách (přičemž míjím opuštěné vesnice s původními dřevěnými domy) jsem nakonec našel, co jsem hledal. Dřevěnou budku, kterou se vstupuje do tohoto přírodního parku.
 

Tato vzácná pobřežní oblast je přírodním parkem s rozlohou 518 km2. Je významnou ornitologickou lokalitou, zastavují se tady během cesty do zimovišť nebo během cesty zpět do ruské tundry a tajgy statisíce stěhovavých ptáků, ale i tisíce stěhovavých netopýrů. Tato lokalita s mělkým jezerem s rozlohou 1200 ha je však známá hlavně díky přítomnosti divokých koní.

Divocí koně tarpani byli kdysi v Evropě úplně běžní. Dorůstali do výšky 130 cm, byli šedí s pruhem na zádech a s pruhy na nohách. Ještě v 17. století byli najímáni lukostřelci, aby je stříleli, protože ničili pole rolníkům. Poslední koně chytili v roce 1808 polští farmáři, kteří je křížili s pracovními plemeny koní. Vznikl tak Koník polský. V roce 1936 začal nový chovný program, pomocí kterého se snažili vyšlechtit původní druh. V roce 1999 vrátila mezinárodní organizace WWF první divoké koně do tohoto parku v Lotyšsku. Postupně jich sem přivezli z Holandska asi 50. V parku žijí divoce, jsou ve 3 skupinách (harémech) a je jich asi 95. Před několika lety sem přivezli i tury, nejbližší příbuzné vyhubeného pratura a 5 evropských zubrů. Cílem je, aby to tady za 15 let vypadalo jako ve středověku. Tak uvidíme, pokusím se sem podívat za 16 let.

S místní průvodkyní jsem došel k jednomu stádu koní a turů, podíval jsem se i k jezeru.

Prohlídka v parku byla povolena jen s průvodcem. Tur je totiž poměrně nebezpečné zvíře, a pokud mají říji /a to právě měli/, tak přibližovat se na méně než 50 metrů bylo životu nebezpečné. Nic jiného mi už fakt nechybělo, jen aby mě začal nahánět „nadržený“ býk.

Během zpáteční cesty jsem se zastavil ještě ve vesnici Papé, kam už vedla pouze prašná cesta. Na autě to bylo patřičně poznat . Byly tady však nádherné pláže, kde jsem opět sbíral jantar (tedy aspoň jsem o tom byl přesvědčený, že je to jantar). Na pobřeží se prý vyplavuje běžně, hlavně po bouřkách.

Jiné:

Pořád mě mate označování jednotlivých zemí v jiných jazycích, v angličtině a v češtině. Latvia není překvapivě Litva, ale je to Lotyšsko. V Lotyšsku mají měnu Lat (množné číslo Lati), MPZ je LV. Litvu nazývají Lithuania, MPZ je LT a měnu mají litevský litas). Výměnný kurz byl před 10 lety (kdy vydali mého průvodce) stejný jako je nyní. 1 EUR = 0,7 Lati nebo 1 Lata = 1,44 EUR.

Letecky jsem se přesunul z Rigy do Tallinu. Estonsko je nejmenší stát Pobaltí. Jsem zvědavý, čím si mě získá J. Let trval 55 minut. Letiště se nacházalo jen cca 4 km od centra města.  Z letiště je možné využít služby hromadné dopravy, taxi služeb nebo si půjčit auto.

Dostal jsem se tedy do nejmenší, ale nejrozvinutější ekonomiky Pobaltí – do Estonska. Rozdíl na silnicích je enormní – v Estonsku jsou silnice o mnoho kvalitnější, méně hrbolaté. Žije zde 1,35 mil. obyvatel, z toho téměř třetina – 400 000 - jich žije v hlavním  městě, Tallinu. Je zde 68 % Estonců a 26 % Rusů. Estonsko sousedí s Ruskem na východě a s Lotyšskem na jihu. Ze západu a severu omývá zem Baltské moře. Díky členitosti je délka estonského pobřeží cca 3800 km, tedy je až šestkrát delší, než pozemní hranice.

Přesunul jsem se východně od Tallinu, na předměstí  Pirita, kde jsem si našel ubytování. Je to malé plážové letovisko u ústí stejnojmenné řeky do moře, u kterého se rozkládá olympijské středisko vodních sportů. Olympijské proto, že když byla v Moskvě v roce 1980 olympiáda, tak tady probíhaly soutěže jachet.

Zajímavostí je, že zhruba 1,5 měsíce tady mají pověstné bílé noci – což znamená, že v noci není úplná tma. Tyto noci trvají od začátku května do poloviny července. Mám tedy možnost „vyzkoušet“ si je na vlastní kůži. Nejdelší letní den má více než 19 hodin, nejkratší den v zimě má pouze 6 hodin.

Estonci mají již více než dva roky euro, a jelikož jsou malou ekonomikou, tak mnoho mincí ještě po Evropě neputuje. Ale skoro všechny mince, které mi tady vracejí zpět, jsou estonské, tak za chvíli budu mít kompletní sbírku.