FINSKO 3. část – Kuopio, cesta do Juumy, Národní park Oulanka

NP Oulanka

Přesunul jsem se 190 km na severozápad do Kuopia. Cestu jsem si zkrátil zkratkou – silnicí 3. třídy. I tyhle silnice mají celkem slušné, dobrý asfalt, nejsou vyježděné. Je tady jen méně foto-radarů. Značky u silnic mají se žlutým podkladem. U nás je bílý. To asi proto, že velkou část roku je tady sníh a žlutá barva je výraznější. Dálnice a silnice první třídy mají skoro všechny osvětlené. Také kvůli dlouhým nocem během zimy. Dorazil jsem do Kuopia, přesněji do  jižní části, střediska Rauhalahti.

Znovu využívám kolo a okrajovými částmi města Kuopio (90 tis.obyvatel) jsem se po 10 km dostal až pod nejvyšší kopec v okolí, asi 325 m.n.m. vysoký vrch Puijo. Poslední 1,5 km byl dost strmý, ale překonal jsem únavu a za chvíli jsem byl nahoře. Na vrcholu se nachází 75 metrů vysoká věž, ze které je nádherný výhled. Říká se, že tento panoramatický výhled na jezera a lesy představuje „národní ideál finské krajiny“. Opravdu některé směry byly úchvatné, samá jezera, na nich zalesněné ostrůvky. I ze země je krajina krásná, ale z výšky má člověk úplně jinou perspektivu. Pod věží byly 3 skokanské můstky, všechny i s umělým povrchem. Měl jsem štěstí, na tom nějvětším se právě trénovalo. Tak jsem měl o zážitek postaráno.
Z vrchu jsem se spustil do centra Kuopia. Náměstí bylo pěkné, ale právě ho část předělávali a nic až tak strhujícího tady nebylo. Objevil jsem zátoku a viděl jsem tam pár opalujících se lidí, tak proč se nevykoupat 300 km od severního polárního kruhu? Voda byla celkem OK, možná do 20 stupňů. V hlubší vodě méně. Ale mě se to i tak líbilo, bylo to něco jiného než se vyvalovat někde na pláži.

Do Kuopia jsem se vypravil hlavně kvůli vyhlídce z výšky na jezera, a také jsem chtěl  vyzkoušet největší původní kouřovou saunu na světě. Původní kouřová sauna Jätkänkämppä (ve Finsku mají všude takovéto „geniální“ názvy, určitě si to zapamatuju ...) se nachází na konci poloostrova, v lese u jezera. Kouřové sauny jsou ty pravé finské, ty původní,  jaké bývaly kdysi. Tato, prý největší sauna na světě (vešlo se sem 103 lidí), je vytápěna dřevem a před použitím musí vytápěna po dobu 24 hodin. Je smíšená – muži + ženy. V přítmí sauny s rozměry asi 9x9 metrů jsou do lavice uspořádané do tvaru U ve 4 stupních. Uprostřed je cihlami obložené ohniště s velkou vrstvou velkých dřevěných žhavých uhlíků, ze kterých sálá pořádné horko. Sauna je na stěnách černá (když se opřete na nesprávném místě, tak zůstanete černí od sazí), vzduchem se šíří jemná kouřová vůně. Ta mi vůbec nevadila, byla dokonce příjemná. Když jsem se pořádně zpotil, vyběhnul jsem po molu k jezeru a skočil do studené vody, zaplaval jsem si, odpočinul jsem si a několikrát jsem si to celé zopakoval. Zakončil jsem to dobrým pivkem na terase s výhledem na jezero. Paráda!!!

V sauně jsem se dal do řeči s jedním Finem. Pocházel z Lahti, chatu měl kousek od Punkaharju. Jeho manželka byla učitelka a celé prázdniny trávili na chatě. Ptal jsem se ho na platy, že např. učitelé vydělávají (asi jeho manželka) 3000 EUR brutto, což je asi 2000 EUR netto. Ale průměrný plat ve Finsku je asi 2500 € brutto/1800 € netto. Myslel jsem, že víc. Ale učitelé jsou tady na tom podstatně lépe. Při zdejších asi 3-násobných cenách si zhruba vyskakují asi tak vysoko, jak když u nás vydělá někdo 15 000 – 18 000 Kč netto. (polední menu 14 €, nemovitosti jsou i 5x dražší než u nás, služby velmi drahé... pouze nafta a auta jsou za podobné ceny jako u nás...). Byl rád, že jsem podpořil finský odpor půjčovat peníze krizí postiženým zemím, jako je Španělsko bez dodatečných záruk. Chválil jsem mu Finsko, že je to úžasná země. Krásná příroda, čistota, bezpečnost, pořádek. To mi sice potvrdil, ale ptal se jestli vím, co je ve Finsku nejhorší? Nevěděl jsem. Tma. Tma běhěm zimy musí být opravdu deprimující. Nyní je to super, protože jsou nejdelší dny.Ale v zimě, je tady světlo jen pár hodin denně a v severních oblastech mají tmu pořád, jen okolo oběda se na jihu trošku rozední, ani slunce nevyjde a zase je tma. Tak to musí být hrozné. Někde jsem četl, že ve Finsku je nejvíc sebevražd na světě. Asi i toto je jeden z důvodů.

Přesouvám se do Laponska k polárnímu kruhu. Čekala mě cesta dlouhá asi 500 km. Krajina je sice rovinatá, ale už s mírnými kopečky vysokými asi 50-100 metrů. Asi 200 km za Kuopiem obydlené oblasti řídnou a už projíždím jen přes oblast nízkých lesů z borovic a bříz s občasnými jezery. Usedlosti s 1-2 domy jsou od sebe vzdálené desítky kilometrů.

Upozornění u silnice mě varují, že vjíždím do oblasti kde se vyskytují sobi. Vlastně celé severní Finsko, které je i částí nadnárodní oblasti Laponska, je domovem sobů. Tato polodivoká zvířata se ráda pasou podél silnic, protože je tam na okrajích tráva. V lese najdou trávu s většími těžkostmi. Každých pár km potkávám malé skupinky sobů, jak se klidně procházejí po silnici. Auta jim nezpůsobují žádný stres a vůbec na ně nereagují. Pro tuto „neplachost“ jsou sobi nebezpeční pro auta a stávají se příčinou častých dopravních nehod. S protijedoucími auty si blikáme světly, když chceme upozornit na soby, kteří byli na silnici.
Jediným větším městem je tady Kuusamo. Projíždím i přes město Ruka, které je hlavním lyžařským areálem ve Finsku. Za městem je malý cca 300 metrů vysoký kopec s vysílačem, sjezdovkami a skokanským můstkem.

Pár kilometrů pod polárním kruhem je cíl mojí cesty – Národní park Oulanka. A tímto národním parkem vede slavný turistický chodník Karrhunkierros – Medvědí okruh. Je to jeden z nejstarších a nejlepších turistických chodníků ve Finsku. I když má v názvu, že se jedná o okruh, je to vlastně stezka vedoucí překrásnou přírodu podél kaňonu řeky z polárního kruhu na severu až do 80 km vzdálené Ruky na jihu. Já jsem zastavil v Juume, na místě, kde je nástupní místo na Malý medvědí okruh. Je zde malý „kemp“, lépe řečeno zelená plocha u jezera, přičemž si „prodlužovačkami“ můžeme natáhnout elektřinu z dřevěné hospodářské budovy na okraji.

Jednu noc jsem se rozhodl přespat v „zálesáckých“ srubech, které se nacházejí u Karhunkierrose. Jsou to dřevěné sruby s dřevěnými pryčnami na spaní, stolkem, kamny, venku se suchým WC, dřevem se sekerami a pilou, s nevyhnutelným nádobím na vaření. Je jich tady na celé trase možná 10 a stojí tady už desítky let. Zatím je žádní vandalové nezapálili a nezničili. A tak jsem vzal batoh, spacák, karimatku, udici, jídlo a pití a vyrazil jsem. Koupil jsem si ještě rybářský lístek. Tady stál na 24 hod. 15 €, tak to bylo OK. Cesta nejdříve vedla okolo dravé čisté řeky Oulankajoki, která vytékala z jezera u kempu. Řeka byla asi 20 metrů široká, ale byla hluboká a dravá. Nad ní visely visuté mosty, po kterých se dalo dostat na druhou stranu. Zvolil jsem si Malý medvědí okruh, který je opravdu okruhem. Podle papírů má sice 12 km, ale tady ve Finsku všechno řeší vzdušnou čarou bez ohledu na nerovnosti terénu. Tak jsem za  první dvě hodiny ušel asi 4 km (podle mapy), reálně to muselo být o mnoho více. Cesta vedla skrz nízké tundrové lesíky, po dřevěných chodníčcích přes močály, podél jezer. K tomu pohledy z výšky do kaňonu řeky. Opravdu velmi pěkné. Odpočinul jsem si u dvou srubů. První Myllikoski byl provozuschopný, bývalý vodní mlýn s místem na spaní asi pro 12 lidí. Asi ve 2/3 cesty se obloha náhle začala zatahovat a zahřmělo. Nejdřív jednou a potom víc a víc, dokonce začalo slabě poprchávat. Velká černota se valila rovnou na mě. Mon Dieu. Jak to pokračovalo se dozvíte v další části mých zápisků...