FINSKO 1. část - Helsinky, vodní park SAVENA, Punkaharju, Kerimäki

Senátní náměstí

Kdybych se chtěl dopravit do Finska přímo z Tallinu, je to možné i lodí, já jsem se však vrátil do Česka, kde jsem si ještě zařídil pár věcí a do Finska se přesouvám letecky. Let z Vídne na letisko Vantaa trval ccca 2,5 hodiny, za ten čas sem stih i krátký spánek.

Jedna zajímavost  z historie - na trase Tallin – Stockholm se 28.9.1994 stala na lodi Estonia nejhorší lodní katastrofa v Evropě po 2. světové válce. Někde uprostřed cesty zemřelo 852 cestujících, pouze 157 se zachránilo. Byla bouřka a prý selhaly zámky na vratech, kterými vjíždějí auta. Během bouřky se tak dostalo velké množství vody dovnitř lodě a neštěstí bylo na světě. Loď se potopila s katastrofálními následky. Ztroskotaná loď byla vyhlášená za památník a je zakázané se přiblížit k vraku. Někde jsem však četl, že to bylo úplně jinak. Prý loď Estonia nelegálně převážela vojenský materiál ze sovětské výzbroje a tajné služby se postaraly o její konec. Za deset let po tragédii se opravdu potvrdila informace, že se na trajektu převážely tajné vojenské technologie.

Finsko je rozvinutá severská země s 5,2 mil. obyvatel. Sousedí s Ruskem, Norskem a Švédskem. Ve Finsku se potuluje napůl divokým způsobem života asi 230 000 sobů, většinou na severu v Laponsku. Kvůli jejich ležérnímu pohybu a nezájmu o auta a jejich klaksony, zemře při autonehodách ročně okolo 4500 kusů těchto zvířat.

Fini jsou  „mistři světa“ v pití kávy. Vypijí nejvíce kávy na osobu na světě. Až 10 kg kávy na osobu/rok. Oh la la, to už je celkem slušné číslo. Kávu dostanete všude a je zde i mnoho kaváren. Zato však koupit tvrdý alkohol v supermarketu, to se vám jen tak nepodaří. Tvrdý alkohol nad 4,8 % alkoholu je možné zakoupit pouze ve státním řetězci prodejen alkoholu Alko.

Helsinky- hlavní město Finska, mají okolo 560 000 obyvatel. Je to moderní pulzující město s pěknými památkami v okolí přístavu. Jelikož parkování v centru je složité a obvykle časově omezené max. na 1 hodinu, tak parkuju asi 2 km od centra. Ale to není vůbec problém, protože jsem si „přibalil“ i kolo. Město si prohlédnu ze sedla, najel jsem na nejbližší cyklostezku a okolo moře jsem si to namířil do centra. Helsinky jsou jakoby stvořené pro cyklisty a poznávat jednotlivá místa ze sedla kola mi zde připadalo jako výborný nápad, a musím říci, že to opravdu i byl dobrý nápad J.

Ve městě jsem si prohlédnul všechno, co bylo zajímavé. Nejdříve Uspenkého katedrálu typickou svými červenými cihlami, potom jsem zavítal na trh s tradičním finským zbožím (svetry, rukavice, sobí kůže, výrobky z parohů apod.), ale i „fast foody“ s grilovanými nebo pečenými rybami. Zašel jsem i na Senátní náměstí před velkolepou Luteránskou katedrálu. Kolo je úžasná vec, a tak nemusím řešit, že další zajímavý kostel je asi 3 km daleko, na kole po rovině to není problém. Dále jsem si vybral kostel Temppeliaukio, ve kterém jsem se chvíli zdržel. Jedná se o kostel vytesaný ve skále. Má kruhový tvar, do 2/3 jeho výšky dosahuje skála a až vrchní část s prosvětlenou střechou je lidským dílem. Úžasná akustika, úžasné prostředí. Tak jsem si zde v myšlenkách filozofoval. Teda kdyby v kostelech šli s dobou a vytvořili zajímavé prostředí (jako tady), přidali k tomu pěkné zpěvy, zajímavá kázání (ne tak staromódní a striktní, jako v minulosti), přidali trošku moderního a blízkého mladým lidem, tak by se kostely postupně opět  určitě naplnily. Ale to už je úkol církve a ne můj, zamýšlet se nad nezájmem mladých lidí.

Vydal jsem se k západní straně poloostrova a potom na náměstí Hietalahti, kde se konává tradiční bleší trh. Lidé zde prodávají svoje osobní věci, hračky, obuv, oblečení, elektroniku apod. za minumální ceny. U pobřeží je pěkná cyklostezka, a  tak jsem po ní dojel k přístavu. Audi zde dělalo nějaké  promo, místní „blázni“ si mohli vyzkoušet bungee jumping z fakt obrovského jeřábu, ta výška mohla být cca 80-100 metrů. Mon Dieu, v životě by mě na to nikdo nedostal, přestože z výšek strach nemám, turbulence v letadle taky snáším poměrně dobře, ale toto by už bylo moc na můj žaludek. Po Helsinkách jsem ujel na kole cca 14 km bez toho, že bych si tuto délku nějak speciálně uvědomil.

Severozápadně od Helsinek se nachází vodní park Savena. Jedná se o vodní park v lesích, pod malým kopcem, který je v zimě i rekreačním střediskem. Jelikož jsem do parku zašel v pracovní den, nebyl přeplněný. Vodní park má dvě části. Venkovní s tobogány a vnitřní, vyhřívanou. Tobogány (nejdelší má 140 metrů, bazény a asi 100 metrů dlouhý potok, ve kterém se dalo plavat a klouzat přes peřeje a různé víry, prostě ráj pro děti a přiznejme si upřímně, že nejen pro ně J. Ti co se vyžívají v „saunování“ se v tomto parku mají také na co těšit. Rozhodně můžu toto místo doporučit, nudit se tam nebudete.

Mým dalším cílem je místo vzdálené asi 350 km severovýchodně. Projíždím okolo Lahti na Mikeli (ze začátku tady mají pro mě vzácnou dálnici), potom už mířím místními silnicemi na Savonlinna až konečně do Punkaharju. Místo, kam jsem se dostal bylo už to pravé Finsko, jak si ho pamatuji z předcházejících návštěv. Většinou rovinatá panenská krajina, porostlá hlubokými lesy borovic, smrků a hlavně bříz. Louky tady nejsou, výjimečně u vesnic  malá políčka s ovsem. A mezi těmito lesy je hodně a hodně jezer. Ve Finsku je více než 140 000 jezer, což už je co říci. Vetšinou jsou mělká, takže jejich ekosystémy se znečistěním mohou rychle znehodnotit. Ale Fini jsou pořádkumilovný národ.

Když člověk cestuje takovouto krajinou a vidí vesnici, nebo městečko, které se rozprostírá jen na vykácených plochách kdesi v divočině, tak je mu úplně jasné, kdo je tady pánem. Zda člověk nebo příroda. Nyní je příroda milosrdná, ale v zimě, když jsou zde desítky stupňů pod nulou, když slunce vychází na 3-4 hodiny, tak to je už jiný život.

Dorazil jsem do provincie Savo, jejíž místní obyvatelé prý patří k nejsrdečnějším a nejupřímnějším Finům vůbec. A je to pravda, ve městech, obchodech, všude jsou na nás velmi příjemní. Líbí se mi tady i určité přátelství a spolupatřičnost řidičů karavanů. Když se na silnici potkají karavany, tak řidiči se navzájem zdraví máváním. Milé. Zdejší jezera jsou propojená a dá se po nich přesunout loděmi o stovky km dále.

V Pobaltských republikách, ale i zde ve Finsku je odhadem snad na každém druhém kilometru u silnic kamera, která měří rychlost. Užitečná věc. Když jsou takhle hustě, tak nikoho nenapadne jet rychleji než dovolují předpisy. Pokuty jsou tady vysoké. Odvíjejí se od výšky platu. Kdysi dostal pokutu za rychlost prezident firmy Nokia (Nokia je finská firma – což málokdo ví), a protože je jeho příjem obrovský, tak pokuta byla nějakým procentem z platu a platil více než 10 000 EUR za rychlost! Doufám, že mě žádná pokuta domů nepřijde.

Jedu se podívat do Kerimäki. Je to malá vesnička u jezera (samozřejmě kde jinde), kde v roce 1847 postavili největší dřevěný kostel na světě. Zvenku ani tak nevypadal, ale uvnitř to bylo něco. Všechno ze dřeva, žádný kámen, cihly nebo beton. Výška nejvyšší lodě je 27 metrů. Do kostela se vejde 3000 lidí na sezení a s těmi na stání je celková kapacita 5000 míst. A proč je tak veliký? Jde o evangelický kostel a tehdejší duchovní se domníval, že ve farnosti má 12 000 duší a každou neděli by měla přijít aspoň polovina z nich. Měli problém kostel vytopit a tak se zde bohoslužby dodnes konají pouze v letním období. V zimě jsou bohoslužby v menší kapli pro 300 lidí.

U místního kempu chovali i soby. Nikdy jsem si nevšimnul, jaké široké a ploché paznechty mají tato zvířata. Určitě je to proto, aby se sobi nebořili do rozmáčeného povrchu, a aby se i v zimě udrželi na sněhu. Mohutné parohy měli ještě v lýčí, pěkně chlupaté.