JIŽNÍ AMERIKA 1. část - LIMA, PISCO, ATACAMA, AREQUIPA, CUZCO

LIMA

V letadle směřujícím do peruánské  Limy jsem se potkal se slovenským spisovatelem, dramaturgem a textařem v jedné osobě - s Borisem Filanem. Opravdu sečtělý člověk, byla radost si s ním popovídat.

Na letišti už čekalo množství taxikářů. První dojem z 9 milionové Limy byl pozitivní, ulice široké, poměrně čisté, chudá předměstí, ale ta také relativně čistá. Ubytoval jsem se v hotelu Espana. O tom, že se jedná o hotel mě informovala maličká tabulka, jinak tato budova ničím hotel nepřipomínala.

Zašel jsem na Plaza Mayor – je to krásné čtvercové náměstí, na kterém se nachází katedrála, arcibiskupský palác, budova vlády, uprostřed je bronzová fontána, palmy, trávník a květiny. Kvůli budově vlády zde bylo hodně policajtů.

PISCO

Autobusem jsem jel do  města Pisco (což je 250 km na jih). Silnice i okolí bylo upravené. Na úplném okraji Limy stály opravdové chatrče – snad tisíce chatrčí v řadách na úbočích svahů. Dále jsem se autobusem dostal na Panamerickou dálnici, která prochází téměř celou Jižní Amerikou od severu k jihu. Téměř ihned začala poušť. Zelenalo se jen to, co lidé zasadili. Je zde velmi sucho a neprší zde více-méně celý rok. U moře byly vybudované pláže, na písčitých pahorcích byly různé reklamy. Cesta do Pisca trvala 4 hodiny.

Koupil jsem si výlet na Islas Ballestas, zpáteční autobusový lístek na další den a sehnal jsem si ubytování. Na náměstí byla právě nějaká slavnost, průvod dětí, vyzdobená auta, malí Indiáni s kopími – prostě dětský karneval. Pokochal jsem se chvíli pohledem na super masky a šel jsem se někam najíst a potom spát.

 ISLAS BALLESTAS

Minibus CK, se kterým jsem se vydal na výlet na ISLAS BALLESTAS, sbíral lidi i u hotelů. Asi 20 km vedla cesta na jih okolo rybářských továren. V přístavu, ze kterého jsme vyjížděli, právě vytahovali a nakládali ranní úlovek ryb. Nastoupili jsme do člunu. Kousek od břehu nás přivítali tři delfíni J. Vynořovali se několik metrů vedle člunu, byli nádherní. Na konci poloostrova, kde se hned od moře zvedaly písečné duny pouště Atacama, byl slavný obrazec El Candelabro, prý ještě z doby Inků. V podstatě to byl asi 200 m velký vyrytý obrazec ve tvaru trojzubce. Däniken z toho udělal znaky pro mimozemšťany, jakousi přistávací dráhu, no je třeba říci, že reklamy na silnici z Limy byly kvalitnější J. A udělali z toho div světa. Dejte mi lopatu a udělám to za pár dní i já. Po 29 km jsme dorazili k ostrovům ISLAS Ballestas – k peruánským Galapágám. Byla zde skupinka strmých skalnatých ostrovů, na kterých se již od dob Inků těží guáno – nejlepší hnojivo – trus ptáků.

Ocitl jsem se v přírodopisném filmu, na plážích stovky lachtanů, potápěli se a vynořovali se okolo lodě a dělali si z nás legraci. Samci měli i 250 kg (při narození prý zabíjejí samečky, aby neměli konkurenci, oh la la J ). Další lachtani se vyvalovali na skalních útesech vycházejících z vody, a vůbec se nás nebáli, i když jsme od nich byli jen pár metrů. Úplní flegmatici J. Ve skalách hnízdilo nespočtné množství racků, albatrosů, pelikánů, kormoránů a nevím ještě jakých ptáků. Na ostrově byla i černá plocha, asi 500x800 m – koukám se, co to je, a to byla skupina tvořená asi desetitisíci kormorány namačkaných tělo na tělo. Něco nenormálního. V životě jsem tolik ptáků neviděl...  divím se, že při tom množství mě žádný nezasáhnul svým trusem J a i kdyby, třeba by mi to přineslo štěstí. Na ostrově nebyl absolutněžádný porost, až jsem si místy připadal jako v Antarktidě, ne jak kousek pod rovníkem.

Z přístavu jsem šel kousek pěšky, nechal jsem se vysadit na pobřeží před Piscem. Byla zde hejna racků a pelikánů (tady by si můj konkurent našel hodně kámošů J ), a také krásní plameňáci. Na pobřeží bylo velmi mnoho mušlí, asi je vyváželi z továren na zpracování ryb. V přístavu celé rodiny čistily ryby, okolo létaly stovky ptáků. Na břehu jsem viděl i mrtvé tuleně a na nich kondory. Po obědě jsem poseděl na náměstí, obhlížel jsem i nějaké ty madmazelky, ale musím říci, že nic moc. Potom jsem se autobusem přepravil do Arequipy. Batoh jsem si celou cestu pevně držel u sebe, abych se nestal terčem zlodějů J.

POUŠŤ ATACAMA

V noci – až do rána jsme stáli v dlouhé koloně autobusů bez pohybu. Stáli jsme kousek od moře, kde pobřeží bičovaly asi 4 m vlny. Mon Dieu, opravdu nic příjemného, byla zde poušť, žádné rostliny, jen pár zuboženě vyhlížejících kaktusů.

Důvodem vytvoření kolony byly padající kameny na silnici (měly narušenou stabilitu díky zemětřesení). Šel jsem prozkoumat terén, vydal jsem se na začátek kolony, potom jsem se vrátil a můj autobus nikde, tak super, už nemám ani autobus, ani batoh, a jsem uprostřed pouště, výborně.

Potom jsem se dozvěděl, že autobus se otočil zpátky do vesnice na snídani, po hodině se vrátil, ale to zase znovu uzavřeli silnici. Měl jsem fakt „šťastný“ den. Ale dozvěděl jsem se, že i ty autobusy, co pustily stojí spolu s dalšími 300 vozidly 56 km od nás před zasypanou silnicí. Nevypadá to nijak nadějně. Řidič se nechtěl vrátit zpátky, a tak nám nezůstalo nic jiného, než čekat.

AREQUIPA

To co jsem si přál nejméně, se stalo skutečností, 29 hodin trávíme na jednom a tom samém místě. Silnici do oběda otevřeli, autobus tedy vyrazil. Měli jsme zastávku v jedné vesničce u moře. Tam, kde byl sesuv kamení se ještě nacházelo pár kusů na silnici, ale už se dalo projet. 

Autobus uháněl do Arequipy.  Přemýšlel jsem nad tím, proč se říká, že Indiáni jsou červení, vždyť jsou hnědí a jediný červený jsem tak akorát já, jelikož mě spálilo slunce při nekonečném čekání na otevření silnice.

Od Pacifiku jsme vyrazili do hor. Jsou zde obrovské náhorní plošiny, poušť je kamenitá. Do Arequipy přijíždíme s 34-hodinovým zpožděním. Sháním lístek do Cuzca na ráno. Minibusem jsem se dostal do centra, ubytoval jsem se v hotelu a šel jsem si prohlédnout město.

V centru milionové Arequipy je Plaza de Armas – pěkné čtvercové náměstí s květinami, fontánou, palmami a katedrálou. Nejkrásnější je však pohled na zasněžené šestitisícovky v pozadí, se sopkou El Misti a Chachani a zajímavým kopcem Pichu Pichu (ten je zajímavý min. názvem).

V Arequipe jsou obchodní centra na úrovni. Spal jsem v nadmořské výšce 2300 m, chtěl jsem se trochu aklimatizovat na výšky. V Peru se mi zatím moc líbí .

CUZCO

Taxíkem jsem se přesunul na autobusové nádražá – směr Cuzco. Autobus jel nejdříve po asfaltové silnici do výšky 3000 m.n.m. mezi zasněženými šestitisícovkami.Oh la la, to je nádhera! V této výšce asfaltka skončila. Následovaly kamenité cesty do pořádných výšek, jiná cesta tady není, tak po této  „skvělé“ cestě jezdí kromě autobusů i náklaďáky a sem-tam i nějaký osobák.

Na náhorních planinách ve výšce 3500 m.n.m. byly krásné porosty žlutých trsů trávy, pásly se zde ovce i lamy. Stoupali jsme neustále do výšky, tlak klesá pod 600hPa, začíná mi být celkem nevolno, točí se mi hlava.

Zastavili jsme asi ve výšce 3800 m, kde jsme měli přestávku, i v takových výškách bydlí lidé, sice jsou tady cca 4 obydlí, ale jsou, to, že jsou místní velmi pobožní  je vidět i podle  toho, že i tady – na konci světa mají kostelík, sice zchátralý, ale mají. Nejvyšší bod, v jakém jsme se nacházeli, bylo 4 500 m a to už mi bylo fakt dost zle. Mon DieuL, ať už to skončí.

Ve výšce asi 3900 m jedeme několik hodin, lidé zde pasou lamy, ovce, krávy, lidé žijí v dost ubohých chatrčích, u domů mají okrouhlé voliéry z kamenných zdí, kam na noc zavírají zvířata. Během stoupání jsme jeli  i podél nejvýše položené železnicei na světě. Po 12-ti hodinách divoké jízdy jsme dorazili do Cuzca.

Ráno jsem zašel  na nádraží a koupil jsem si lístky na Inca Trail na Machu Picchu. Cestou jsem se zastavil na velkém krytém trhu, na kterém prodávali všechno možné i nemožné.

Dal jsem si čaj z koky, celkem byl dobrý, listy koky jsou podobné bobkovým listům. Čaj zabral, začal mi trnout jazyk a spodní ret, jako když dostanete u zubaře injekci, ale čaj mě vyléčil z nevolnosti z nadmořské výšky.  Za směšnou sumu jsem si dal oběd – rybu s hranolkami a salátem.

Na Plaza San Francisco jsem si ráno vyfotil děti před místní školou, byly v červených a modrých uniformách. Před školou postávali i dospělí a nabízeli dětem různé „omalovánky“ a školní potřeby.

Nad Cuzcem jsou staré zříceniny a vykopávky z dob Inků. Inkové měli tři znaky – kondora, pumu a hada.

Vyšel jsem 12 km nad Cuzco k Tambo Machay. Po cestě se mi naskytl krásný výhled na Cuczo (nadm. výška 3400 m.n.m.), které leží v údolí a po úbočích jsou tisíce postavených hliněných domků, chudinských čtvrtí. Sešel jsem dolů na Puca Pucara. „Zříceniny“  bývalé incké pevnosti – jen kamenné zdi do výšky 2-3m, na pohled nic moc extra. Už zajímavější byly Indiánky, které kousek odtud prodávaly suvenýry – keramické píšťalky, svetry z vlny alpaky.

Nad nejkrásnější památkou Sacsayhuaman jsem zašel k místní rodině a udělal si několik fotek. Pěšky jsem scházel dolů ke Cuzcu. U cesty stály lamy, chtěl jsem se s jednou vyfotit, nepůsobila moc přátelsky, prý i koušou... Mon Dieu, nic jiného mi už není třeba, jen si domů dovézt suvenýr v podobě „kousance“ od lamy.

Okolo políček mají místní hliněné zídky, na kterých mají vysazené kaktusy. Jelikož začalo pršet, svezl jsem se do města minibusem. Pochutnal jsem si i na masu pečeném na bambusové hůlce s brambory. Peru se mi po tomto dni začalo opravdu moc líbit. Léky, které jsem užíval proti malárii měly nekonečnou řadu kontraindikací, mě tedy, naštěstí, způsobily jen dost divné sny.

MACHU PICCHU

Ráno jsem si přivstal a uvařil jsem si čaj z koky, na snídani jsem vyrazil do tržnice, dosyta jsem se najedl a upaloval jsem na nádraží, odkud mi jel vlak na Machu Picchu.

Z Cuzca jel vlak téměř šnečím tempem asi hodinu, musel se totiž dostat z údolí na kopec a jelikož by to bylo příliš prudké, jel cik-cak. Projížděli jsme přes chudá předměstí Cuzca. Za Cuzcem jsme vjeli do dlouhého údolí, ve kterém rolníci pěstovali zeleninu, pásl se dobytek, po stranách bylo vidět stále strmější zelené hory, nad 4000 m zahalené do oblak.

Na 88 km začíná Inka Trail – což je nejznámější trek v Jižní Americe, vede po bývalých stezkách, které vybudovali Inkové. Jedná se o třídenní trek přes průsmyky až  do výšky 4200 m.n.m. až po Machu Picchu.  Na 102 km jsem vystoupil ve vesničce Aquas Caliente, kde se ke mě hned přihnali desítky nadháněčů, kteří nabízeli ubytování.

Aquas Caliente se nachází 2 km od silnice na Machu Picchu u řeky, pod obrovskými strmými kopci zarostlými bujnou vegetací. Jedná se o vesničku plnou restaurací, hotelů, žije plně z turistického ruchu. Bez Machu Picchu by určitě ani neexistovala.

Nad vesnicí se nacházejí horké prameny. Šel jsem se podívat pod Machu Picchu, stromy jsou tady porostlé broméliemi. Strmé kopce a skály byly impozantní. Pod Machu Picchu se cesta nahoře rozdvojovala, napravo byla stezka a vlevo serpentinová cesta. Po stezce běželi malí, asi 10-tiletí chlapci v indiánském oblečení. Ve vesnici jsem nakoupil nějaké suvenýry, najedl jsem se toho, co jedí i místní. Večer jsem zalehl a těšil jsem se na to, co přinese nový den.

Na Machu Picchu létají z Aquas Caliente i helikoptéry, ale ty jsou opravdu příliš drahé, to že jsem generál nezabírá, cena je pro mě moc vysoká... Zajímavostí je, že tady měsíc nemá tvar rohlíku jako u nás, ale když couvá, tak vypadá jako smajlík.

Letenky za skvělé ceny do Jižní Ameriky naleznete zde.