JIŽNÍ AMERIKA 4. část - PŘESUN DO ASUNCIÓNU, ITAIPU DAM, FOZ DO IGUAҪU, SAO PAULO, RIO DE JANEIRO

Vodopády Iguaçu

Během přesunu do Asunciónu jsme zůstali v noci stát. Uprostřed ničeho byla závora, bouda bez vody a elektřiny a tam tři celníci. Proběhla celní kontrola a pokračovali jsme v cestě. Nad ránem jsme přijeli na asfaltovou cestu, konečně jsme se nacházeli kousek za Filadelfií.

Projíždíme Paraguayí a až kdesi po 11 hodinách cesty nám kontrolují pasy, vždyť jaký problém... První dojmy bych shrnul následovně: lidé tady byli světlejší, policajti urostlejší, ženy štíhlejší. V Paraguay žije až 95% mesticů – míšenců bělochů a indiánů. V okolí silnic jsou zelené pláně, na kterých se pasou stáda dobytka.

Autobus se nám porouchal, 3 hodiny se ho pokoušeli opravit, beznadějně, nakonec jsme ho museli roztlačit. Jenže co se nestalo. Autobus se rozjel a ti co jsme ho tlačili jsme zůstali venku, bus jel dál a dál, až zmizel za zatáčkou.Stopuju, nadávám, nikdo mi nezastavuje. Merde. Přemýšlím, jak se dostanů zpátky ke svému batohu. Stopnul jsem bus, kterým jsem se přepravil k mému původnímu autobusu, který stál na kraji silnice, znovu měl totiž poruchu. Kdyby se bus znovu neporouchal, těžko bych ho dohonil. Vzal jsem si svoje věci a, foťák a stopuju první autobus, který směřuje do Asunciónu.

Do Asunciónu jsem nakonec šťastně dorazil, sice s pořádným zpožděním, ale dorazil. Mohu jen konstatovat, že doprava je tady příšerná!

Hlavní město Asunción je na první pohled sympatické město s pěknými ulicemi a obchůdky. Ubytoval jsem se, dal jsem si sprchu, byl to nádherný pocti používat mýdlo, šampon a kartáček na zuby, cítil jsem se jako znovuzrozený. Večer jsem si dal vynikající hamburger a paraguayské pivo. Na ulicích postávaly prostitutky, první co jsem v Jižní Americe viděl.

Bylo velmi teplo, zašel jsem se podívat do botanické zahrady a ZOO. V muzeu byla výstava brouků, zvířat a hadů a byl tady i největší motýl světa. Toto město bylo v sobotu do oběda jako vylidněné, hotové město duchů, ani obchody nebyly moc otevřené...

Zjistil jsem, že neděli v Asunciónu světí pořádně, komplet všechno bylo zavřené. Koupil jsem si lístek do Ciudad del Este (druhé největší město Paraguaye) a za chvíli mi už i jel autobus, řidiči vzbuzovali důvěru, jeli jsme po kvalitní silnici směrem na východ. 

Na předměstí Asunciónu byly obchodní domy, viděl jsem i zastoupení Liaz, Škoda,...  Podél silnice šli lidé s termoskami vody s ledem a piknikovými koši. Okolo silnice jsou roviny, na kterých jsou pole a farmy. Jsou zde obrovské zelené plochy s bujnou čerstvou trávou, že by tady uživili desatkrát více dobytka, než jsem zde viděl. Po nějakém původním pralese tady už není ani památky.

Dorazil jsem do Ciudad del Este, kde jsem se ubytoval. Ciudad del Este leží na brazilsko-argentinsko-paraguayských hranicích. V tomto městě je jedna z největších korupcí v Jižní Americe. Sídlí zde i islámští teroristé.

Paraguay je sice pěkná, ale pořádek jim tady nic neříká.

Na hlavní ulici byly stovky zavřených obchodů a stánků se špičkovou elektronikou za super ceny, ale před nimi fakt haldy papírů a odpadků. Asi metrové hromady odpadu zapalují, některé sem tam vyvezou.

Bez problémů jsem zašel po mostě přes řeku Paraná do Brazílie. Brazilské město Foz do Iguaçu má uprostřed několik výškových budov a vypadá moderně. Mladí lidé tady posedávají u piva, jiní tancují, prázdné plechovky piva háží z aut na silnice. Žijí tady strašní „bordeláři“.

Klimatizovaným autobusem jedu na prohlídku. Obří hráz je dlouhá 7700 metrů a vysoká až 196 metrů! Uprostřed je 18 turbín, přes které se valí voda potrubími, které mají průměr cca 6 metrů. Vlevo jsou tři velká vypouštědla, kdyby přišla velká voda v období dešťů. Elektrárna se začala stavět v roce 1975 a náklady na její výstavbu dosáhly cca 25 mld. USD.

Přehrada zásobuje elektřinou celou Paraguay a část Brazílie (i Sao Paulo). Jezero, které vzniklo výstavbou přehrady, je 170 km dlouhé.  Proti výstavbě této gigantické stavby byly velké protesty ekologů, protože voda zatopila pralesy, zničila vodopády, uhynulo spousta zvěře  a přemnožili se komáři, avšak za tu elektřinu jim to asi stálo.

Kouknul jsem se i na dokumentární film o stavbě přehrady a vrátil jsem se zpátky do města. Přes most se tu pašovalo cokoliv jedna radost, zatímco celník jednoho kontroloval, deset mu jich prošlo. Zdá se, že jim to moc nevadí. Autobusem jsem přes Foz Iguaçu (Brazílie) přejel do Puerto Iguaçu v Argentině. Vyřídil jsem si potřebné dokumenty na pobyt v Argentině.

První dojmy z Argentiny – mají pěkně vybudované domy i silnice, ceny mnohem vyšší a ženské nic moc .

Nastoupil jsem do autobusu směřujícího do Brazílie, do autobusu neustále naskakovali pašeráci.

Na mostě byla uprostřed velká hromada zboží, pašeráci používali všechny dostupné prostředky na to, jak zboží  propašovat. Z venku dostali od jedné cestující osoby signál, že policajti hledají zboží. Nastal velký rozruch, pokřižování. Náš autobus nezastavili. V autobuse nastal přímo výbuch štěstí, radosti, všichni tleskali, výskali, podávali si ruce. 50 km za hranicemi vyskákali z autobusu i se sbožím.

Já jsem si koupil lístek na večer do Sao Paula a vydal jsem se podívat na světoznámé vodopády Iguaçu. Jsou to prý nejkrásnější vodopády světa, mají být krásnější než Niagarské vodopády. Nacházejí se v národním parku na hranici Brazílie a Argentiny.

Národní park byl už na první pohled nádherným místem. Šířka vodopádů je 2,7 km a výška 70 metrů, jedna část padá proti druhé, je tady až 270 kaskád, největší vodopád se jmenuje Ďáblův chřtán.

Na cestě, která vede přes původní prales, jsem viděl vačice, ještěrky, krásné motýly, barevné pavouky. A ty vodopády, jedna krása, skládají se z malých vodopádů, až po velkolepé U-čko, kde to všechno duní a kvůli valící se  vodní tříšti se nedalo ani fotit. Dalo se dostat cca 5 m od vodopádů, v U-čku byl beton, 100 m můstek s vyhlídkou uprostřed, když jsem se tam dostal, tak jsem byl za chvíli úplně promočený, všude před sebou jsem měl duhu. Takhle asi vypadá rá. Oh la la, těžko se toto místo popisuje, slova na to nestačí.

Autobusem jsem se vrátil do města. V autobuse byla super sedadla, káva grátis, WC, v noci klimatizace, spalo se skvěle. Měl jsem před sebou poslední dlouhý přesun.

Ráno jsem se probudil na předměstí v Sao Paulu, které je největším a nejbohatším městem Latinské Ameriky. Má cca. 20 mil. obyvatel.

Na předměstích projíždíme chudinskými čtvrtěmi, kde žijí ti nejchudší, čím více se blížíme do centra, tak přibývají 6-proudové silnice, hypermarkety, moderní budovy, ale i smog. Nechtěl bych tady žít.

Na zastávce jsem si koupil lístek do Ria a šel jsem se podívat na Náměstí republica. Na náměstí je park s jezírky, okolo ošuntělé výškové budovy. Na ulicích se pohybuje směsice lidí – černí, bílí, míšenci. Snad všechny národy světa.

Metrem jsem se přesunul večer na autobusové nádraží, odkud mi odjížděl autobus, luxusní a klimatizovaný. Řidič s námi jel jak blázen, 540 km ujel za 6 hodin i s 20 min. přestávkami a jednou noční zácpou.

Ráno jsme dorazili do Rio de Janeira v Brazílii. Už jsem tolik slyšel o kráskách na plážích, že jsem se už nemohl dočkat zaslouženého odpočinku. Odtud mě už čeká jen cesta domů.

Ubytoval jsem se v celkem levném hotelu a potom jsem se metrem svezl na slavnou pláž Copacabana. Je jednou z několika v Riu, je dlouhá cca 4 km a široká je 100 m. Od pobřežních hotelů a budov je oddělena obousměrnou 6-ti proudovou silnicí.

Na okraji bylo pár palem, pod kterými se člověk mohl schovat před pražícím sluncem. Hned mě napadlo, kde jsou tolik opěvované Brazilčanky? Viděl jsem bělošky, černošky a nejvíc bylo míšenek, asi 80%. Mezi nimi kočky i méně atraktivní. Co mě však odradilo, je to, že většině z nich štíhlost moc nehovoří. Nohy i pozadí krásné, ale bříška měly tedy pěkně kulatá. Přestože jsem zde viděl i ženy a dívky s krásnými tvářemi i postavami, nebylo jich tolik, jak jsem očekával.

Voda, i když jsem byl v tropech, nebyla až tak teplá, mohla mít tak 23 stupňů. Plavat se tady moc nedá, na pobřeží narážejí velké vlny, které všichni přeskakovali, našlo se pár surfistů, kteří si vlny užívali. Voda byla poměrně čistá.

Po pláži se pohybovali prodejci vody, koly, jídla, opalovacích přípravků, slunečních brýlí. Je třeba si však dávat pozor na osobní věci, dost se na pláži krade.

Večer jsem zašel na náměstí Floriano. Po cestě jsem míjel taneční školy, i v podnicích se tancuje. Okouzlila mě budova městského divadla s okny z barevným sklíček. U hlavní silnice byly vidět vysoké prostitutky. Dost mě překvapilo, že na pláži Copacabana nejsou diskotéky a je tady i málo prodejen se suvenýry.

Tak zase je pravda, že jsem ji navštívil v období, kdy se tady nenacházelo mnoho turistů, tak asi proto. A místní se sem, kromě karnevalu, moc za zábavou nehrnou, takže toto místo nějak nepředčilo moje očekávání.

Vedle kostela vede starý viadukt a nedaleko něho byla zastávka starodávných tramvají, které po viaduktu jedou nahoru do města. Do tramvají bez oken a dveří se dá naskakovat za jízdy, pokud nevejdete dovnitř a zůstanete na vnějších schůdcích, tak nic neplatíte.

Autobusem jsem se dopravil na dominantu města – horu s Kristovou sochou, která se tyčí nad Riem. Nahoru se můžete dostat i ozubenou železnicí, ale kdo má dobré nohy, jako já, zvládne to i pěšky a zadarmo .

Výstup trvá cca 3 hodiny. Jde se přes národní park, jedna zástavka je u přistávací plochy helikoptér a druhá pod sochou Krista. Ta se nachází na 710 metrů vysoké hoře. Socha měří i s podstavcem 38 m a rozpětí Kristových rukou je 26 metrů. Kristus se dívá směrem dolů na město. Kdyby bylo pěkné počasí, byl by i krásný výhled, ale byl opar a sem-tam pršelo. Potom jsem ještě dole ve městě oběhl obchody se suvenýry, ulice byly plné lidí. V pátek večer jsem se vydal na hlavní náměstí a konečně to tam žilo. V několika podnicích byla živá hudba, tancovalo se, skoro všechny podniky byly plné k prasknutí.

Městem šla i skupina bubeníků, která prodávala svoje umění. Na ulici, kde stály prostitutky bylo hodně transvestitů. Pohled za všechny drobné – umělá prsa, mužské chlupaté  hrudě,  krásné dlouhé vlasy, obličeje s make-upem. Připadal jsem si dost divně. Není nad pravé madmazelky, myslím na moji fianceé a těším se na ni domů.

Mafie je jedním z hlavních „sponzorů“ karnevalu v Riu. Když policie kdysi začala víc sledovat nelegální loterii, která byla dílem mafie, vypadalo to, že ani karneval nebude. Potom policie přestala stíhat nelegální loterii a karneval byl.

Zašel jsem se podívat na pláž IPANEMA – je to pláž spíše pro movitější, bylo tady více turistů a zboží v obchodech bylo samozřejmě dražší. Můj průzkum pláže a místních žen ukončil předčasně déšť, tak jsem zašel do McDonald´s se najíst.

Když déšť ustal, šel jsem na Copacabana, nachází se na ní i řada fotbalových a volejbalových hřišť, nohejbalisti byli neskutečně šikovní, fakt klobouk dolů! Ale jsou to i pěkní nerváci, každou chvíli se mezi sebou hádali. Chlapi byli hnědí mulati, vysocí, vysportovaní, asi by se našim holkám líbili

. Byl jsem se podívat na hřišti, kde mládež hrála fotbal, když sudí vytáhnul za faul červenou kartu, hráč se za ním rozběhl a začal ho kopat, rozhodčí nelenil a vzal nohy na ramena a utíkal pryč, rozběhla se za ním obě mužstva i lidi z laviček, fanoušci v baru také ožili a začali mávat vlajkami a zvedat nad hlavy židle. Nápis na hřišti hlásal: Drogy, násilí NE! Sport ANO! – pěkně se to vyjímalo před bijící se melou.

Vrátil jsem se do hotelu a šel jsem pomalu balit. Večer bylo opět ve městě „mrtvo“, tuším, že se tu baví jen v pátek. Pršelo, pod přístřešky obchodů spalo poměrně hodně bezdomovců pod kartóny.

Zjistil jsem, že v neděli v desetimilionovém Riu nejezdí metro.

Ze všech kostelů se však ozýval zpěv – taková směs náboženských a moderních písní. Čekala mě cesta autobusem na letiště. Rio se se mnou loučilo deštěm.

Předměstí Ria byla chudá, 2-3 poschoďové cihlové domky, většinou neomítnuté, okolo nich hromada špíny a nepořádku, nechtěl bych se tady pohybovat večer.

Tyto země pro mě nebyly až tak exotické, jako např. asijské. Města nezajímavá, nejvíc se mi zde však líbila příroda. Pampa, ostrov Slunce na Titicaca, vodopády Iguaçu, Islas Ballestas,....

Dojem mi pokazili divní lidé, málo fungující infrastruktura, blokády, zločinci, mafie, zloději. Přesto musím říci, že jsem s žádnými takovými neměl žádný větší problém během celé cesty, naštěstí. Pokud si koupíte dovolenou v cestovce na 10 – 12 dní, vidíte moře, hotel, okolí okolo hotelu, nevidíte však život lidí v té zemi, takhle jsem si udělal přehled a byl jsem nakonec rád, že žiju tam, kde žiju. Jižní Amerika mě aktuálně láká max. karnevalem v Riu, jinak si mě až tak nezískala.

Během cesty zpátky v letadle uvažuji, kam se vypravím podívat nyní. Nápadů je více. Zatím ADIOS, SOUTH AMERICA!