JIŽNÍ AMERIKA 3. časť - RURRENABAQUE, VÝLET DO PAMPY, ASUNCIÓN

výlet do pampy

Opatřil jsem si letenky do Rurrenabaque. Musel jsem se dostat na náhorní plošinu nad La Pazem, nejde se však na normální letiště, ale na vojenské letiště TAM – Transporte aeromilitar. Zavazadla uložili v letadle na hromadu u zadního vchodu a svázali je pomocí lan, vrtule se roztočily, neznělo to jako věrohodný zvuk letadla. Mon Dieu, možná se právě chystám na svůj poslední let .

Pohled z letadla je však úžasný, škoda těch poškrábaných oken. Hned pod Kordillierami začíná amazonský deštný prales, tady vznikají říčky a řeky, které se vlévají do Amazonky. Jde o tzv. Amazonas Basin. Je to téměř plošina, zvlněná malými strmými pahorky. Všechno je neuvěřitelně zelené. Z výšky to vypadalo jako obrovské „mechoviště“, už jsem pochopil proč se tomu říká plíce Země.

Lesy protínaly jen klikaté říčky, které ústily do velké hnědé řeky. Zajímavé je, že navzdory bohaté vegetaci a neporušenému ekosystému je v řece kalná voda, asi proto, že začalo období dešťů. Koryto řeky je neustále v pohybu, tohle všechno jsou ještě neporušené pralesy. Nějaká obydlí jsem zahlédl u řeky, i prašnou cestu. Ale toho, čemu vládne člověk, je tady strašně málo, a to je dobře.

Když jsme se blížili k Rurrenabaque, bylo vidět vypálené plochy pralesa, kde po vypálení naroste zelená tráva, na které se tady pasou ovce a dobytek. Pokud však nespásají území trvale, hned to tady zaroste. Přistáli jsme na louce, tak to jsem ještě nezažil. Zastavili jsme se před malou přízemní budovou o dvou místnostech,  která nese hrdý název Aeropuerto Rurrenabaque.

Rurrenabaque leží u řeky a okolo je prales. V Rurrenabaque jsou prašné cesty a jen jedna betonová ulice. Ubytoval jsem se a šel jsem hledat dobrou cestovku, která by mi nabídla výlet do džungle a pampy.

Na stromech u řeky sedí papoušci – ary zelené. Je tady hrozně vlhký vzduch, neustále jsem zpocený. V Bolívii je třeba si  dávat v obchodech dobrý pozor při vracení peněz, téměř v každém druhém obchodě vám vrátí méně. Večer jsem seděl pod mangovníkem a okolo mě padaly jako bomby plody manga. Ráj na zemi.

VÝLET DO PAMPY - DEŇ PRVÝ 

U cestovky už byla nachystaná dvě terénní auta, na střechy se naložila voda, potraviny atd. Jedním autem jeli Izraelci, kterých je tady jako máku, a druhým běloši a tedy i já. Jeli jsme po hlinité cestě směrem do Brazílie. Cesta byla místy podmáčená, chtěl bych vidět, jak tudy jede linkový autobus – a představte si, on vážně jel, sice jen krokem, ale jel. Já jsem jen zvědavý, jak pojedu zpátky do La Pazu autobusem já.

Okolo cesty nebyla džungle, ale pampa – jde o stovky km rovné plochy s loukami, lagunami, zarostlými keříky a menšími stromy. Lidé to tady okolo cesty vypalovali a pásli zde dobytek a koně. Asi 100 km jsme jeli 3,5 hodiny terénním autem, jak dlouho potom jel těch 100 km autobus. Nechápu.

V Santa Cruz nás v dřevěné boudě s dřevěným stolem čekal výborný oběd. Potom ještě pár minut autem a potom jsme dojeli k řece. Čekal jsem nějakou širokou řeku, ale tahle byla široká tak, že se tady sotva otočila loď, tak 1 m. Voda byla kalná, a teplo pořádné. Nevím, co to mám za štěstí, většinou vždy, když jedu lodí, tak se porouchá, jinak tomu nebylo ani nyní, tak čekáme. V křoví jsem uviděl oči, zakřičel jsem krokodýýýýýl a on to byl opravdu aligátor. Řeka je úzká, budeme k nim mít pořádně blízko. Řeka je prý hluboká cca 4 metry, přestože se to na první pohled nezdá.

Aligátorů jsou tady stovky. Některým vidím jen oči, jiní jsou na břehu celí, mají otevřené tlamy. Na březích jsme viděli i několik kapybar.

Kapybary jsou hlodavci a mají hmotnost až 60 kg, vypadají jako zvětšenina morčete. Mají hnědou barvu. Dožívají se až 60 let. Největším nepřítelem pro mláďata jsou orli a aligátoři.

Nebáli se mě. Na větvičkách a větvích, které trčely z vody se vyvalovaly želvy. Viděl jsem i malé opičky. Kromě aligátorů tady byli i kajmani – ti měli tmavší barvu a nebylo je vidět tak často.

Na stromech posedávali kormoráni, šedomodří ptáci se žlutou korunkou, žlutí ledňáčci, bílé volavky, čápi, černí a červení orli. Je tady zvěřě a zvěře. Zažil jsem přírodopisný dokument na vlastní kůži.

Po 3,5 hodinové plavbě zastavujeme v našem kempu, podotýkám, že ve velmi skromném kempu. Skupinka z nás šla dovnitř  a za chvíli vyšla s křikem, za nimi kráčel náš průvodce s asi metrovým hnědo-černým hadem, který ležel stočený pod jednou matrací. Byl velmi nebezpečný a ze zubů mu na zem stříkaly pořádné dávky bílého jedu. Vypadal tak neškodně, a přitom byl smrtelně jedovatý. Pochybuji, že průvodce měl po ruce sérum proti hadímu uštknutí, do vesnice to byly tak tři hodiny jízdy lodí, to by asi uštknutý těžko přežil. I toto je jedno z rizik, které můžete potkat v pampě.

Průvodce hada zabil a zahodil. Jelikož byl úplněk, po večeři jsme šli spát na loď a jeli jsme hledat aligátory. Když se na ně posvítilo baterkou, pořádně jim svítily červeně oči. Průvodce chtěl i jednoho chytit, ale nepodařilo se mu to.

Přestože můj pokojný noční spánek narušil tlustý chrápající Skot, byl jsem rád, že jsem byl na tomto místě. Mělo totiž neuvěřitelnou atmosféru.

VÝLET DO PAMPY - DEŇ DRUHÝ

Ráno po snídani sedáme do člunu a vydáváme se do pampy chytat anakondy a jiné hady. Po vystoupení ze člunu šlapeme přes močály porostlé trsy trávy přes pampu. V některých místech, která byla vypálena, se pásla stáda dobytka. V močálech náš průvodce s nožem a holí hledal v trávě hada. Po 5 minutách už honil kobru sem tam, měl jsem pocit, že kobra honí jeho. Nakonec ji chytil za ocas a točil s ní nad hlavou, aby ji dezorientoval. Měla tak 1,5 metru. Když její hlavu položil na sem a držel ji jen za ocas, ve vteřině se vymrštila a zakousla se mu do košile na hrudníku. No moc nechybělo a mohl ji mít zakousnutou v krku... Mon Dieu! Dával ji dolu dobré dvě minuty nožem, tak silně se zakousla. Prý není smrtelně jedovatá, jen dokáže člověka paralyzovat. Kobru jsem si vzal do rukou a vyfotil jsem se sní okolo krku. Potom začalo pršet a všichni úplně promočení jsme sa vrátili do kempu.

Ještě jsme absolvovali jeden výlet v dešti dolů po proudu do zátoky, byli tady dva krásní delfíni, kteří se vynořovali a ukazovali svoje růžová záda. Byli víc bázliví než ti v moři. Zajímavé je, že tito 2 – 2,5 m savci žijí jen v 10 m široké řece.

Průvodce na zbytky jídla přilákal na břeh asi 3 metrového aligátora Pedra. K jídlu se přiblížil, ale na břeh nevylezl, bál se nás.

V noci jsem si spánek pojistil špunty do uší, nějaký Skot mi snad nebude krást sny! Večer jsem ještě pozoroval svatojánské mušky létající nad loukou, létaly asi dva metry nad trávou, blikaly a světélkovaly, až jsem si připadal jako v pohádce. Už jen tancující víly za úplňku měsíce, který právě byl...no víly buď zemřely na malárii nebo je sežraly piraně nebo aligátoři .

VÝLET DO PAMPY - DEŇ TRETÍ

Třetí den bylo na plánu chytání aligátorů. Večer měli Izraelci chyceného asi metrového aligátora a fotili se s ním. I já jsem chtěl chytit minimálně takhle velkého. Na klacku jsem měl smyčku, tu jsem navlékl aligátorovi na krk a zatáhnul. Aligátor byl pořádně velký, měl tak do 2 metrů. Na břehu jsem mu za asistence ostatních svázal tlamu. Chytil jsem si ho i do náručí, měl ale tak 40 kg. Tento pěkný den jsem završil příjemnou koupelí mezi piraněmi.

V pampě se to zvířaty jen tak hemžilo, po zárubni v kempu lezl chlupatý jedovatý pavouk,  po stromě kolona housenek – jedna pěkně za druhou. Zabalil jsem si, čekala mě zpáteční  cesta do vesnice. Po řece jsme pluli cca 1,5 hod. Z vesnice jsem se přesouval 3,5 hod. po rozbité hliníté prašné a místy zablácené cestě do Rurrenabaque. Tady jsem si koupil lístek do  La Pazu. Čekala mě noc v autobuse.

Ráno jsem se zašel podívat na rybí trh u řeky. Byli tady i prodavači s jiným zbožím, např. oblečením, drogérií, potravinami, ovocem... Na břehu stálo několik dlouhých kánoí a rybáři z řeky vytahovali i metrové sumce.

Potom jsem nasedl do terénního autobusu, cesta do La Paz měla trvat 19 -33 hodin – podle sjízdnosti, defektů a poruch na autubusu. Sedadlo, na které si mám sednout je totálně hnědé od prachu, jakoby tady předtím vozili pytle brambor. Nevýhoda mého místa je, že sedadlo se nedá sklopit, pod zadkem je pěna prosezená, tak sedím na ocelové tyči. Na místě, kde je opěrka hlavy, je místo pěny plech. Když jsme jeli dolů z kopce, neustále se u mě otvíralo nezamknutelné okno a práší se mi do očí. Úžasná cesta přede mnou. Mon Dieu .

Ještě na zastávce opravují pravé přední kolo, během cesty jsme stáli a řidič dofukoval to stejné kolo, za chvíli chlapík ležel pod autobusem a dotahoval brzdy. Tak jak jsem se bál, jestli přežiju cestu vrtulovým letadlem, tak teď se vážně obávam, zda dojedu  tímto spojem.

Když autobus zastavil, nešel znovu nastartovat, museli jsme ho roztlačit. Prostě na této cestě jsem se ani chvíli nenudil. V noci jsme jeli po nejnebezpečnější silnici na světě. Po tmě se to nezdálo, ale nad ránem, když začalo svítat, jsem se podíval z okna a to byl tedy pohled. Na levé straně autobus dřel o skálu, do níž byla silnice vytesána, na mojí straně byla pravá kola tak 20 – 50 cm od hlubokánské propasti. Okolo silnice jsou samé kříže připomínající vyhaslé životy. Dole napadané náklaďáky.  Raději jsem okno zatáhnul a nedíval jsem se ven...

Stihnul jsem si všimnout, že lidé tady žijí strašně nuzným životem, v chatrčích, na střechách suché palmové listy, žijí max. z banánů, ananasů. Opravdu velmi chudé oblasti.

Usnul jsem, až když bylo celkem světlo, probudila mě až zima, byli jsme v horách, okolo napadaný sníh, nad námi ledovce, je to pořádný šok, dostat se během noci z tropů do oblastí se sněhem. Ráno po příjezdu do La Paz kupuji  lístek do Asunciónu (PARAGUAY).

Spodní část La Pazu je moderní, široká ulice s moderními budovami po stranách, jsou zde i výškové prosklené pěkné budovy, uprostřed ulice pěkný park. Jakoby to ani nebylo v tom stejném městě. Je tady i McDonald´s, banky, řada značkových obchodů.

Autobus mě přepravil následně jen do Santa Cruz a tam jsem měl přestupovat. Čekalo mě cca 50 hodin cesty. Mon Dieu, kdybych tak měl vrtulník. Autobus je k mému překvapení velmi dobrý. To jsem ještě netušil, jaká cesta mě čeká...

Šťastně jsem se přesunul do 2. největšího města Bolívie – Santa Cruz, které má 950 00 obyvatel. V agentuře mi podle lístku řekli, že bus mi odjíždí večer v 18,00 hodin a v Asunciónu bych měl být druhý den okolo 23,00. Tak mám čas ještě se porozhlédnout po městě.

Santa Cruz je poměrně moderní, nachází se tady dost obchodů, na hlavním náměstí je velký park s lavičkami ve stínu stromů a palem. Nachází se zde i katedrála, která však není až tak honosná jako v LA PAZ. Ve městě se pohybují i celkem pěkné míšenky i obézní indiánky.  

Nakonec se trasa autobusu mění, mám jet do Villamontes a odtud do Asunciónu, v autobuse nepříjemně šustí telka, akorát mě z ní bolí oči...Ráno jsem měl přestoupit na přípoj do Asunciónu.

Ráno jsem se vzbudil a zjistil jsem, že stojíme v řadě autobusů. Zjišťuji, že před vesnicí je nahrnutá hlína na silnici, na objíždce hoří pneumatiky a stojí napříč postavený buldozér. Blokáda.

Místní zde protestovali proti bůhvíčemu a tisíc lidí může kvůli jejich protestu zůstat stát. Vzal jsem batoh a šel jsem pěšky přes vesnici, vyšel jsem z ní na prašné cestě v džungli vedoucí bůhvíkam... Okolo mě projelo několik taxíků, nezastavil ani jeden, nakonec se mi podařilo stopnout autobus, který mi slibuje odvoz. Z asi 100 stojících autobusů se přes blokádu dostaly dva, které z toho hned rýžovaly, ještě, že jsem prošel přes vesnici.

Autobusem jsme přejeli do další vesnice, řekl bych, že to byl ještě větší konec světa než ta předcházející vesnice. Tahle se jmenuje Villa Montes. Podle lístku jsem tady měl přestoupit na další autobus, v agentuře mi řekli, že bus vyrazí podle toho, kdy skončí blokáda, fakt paráda. Bus nakonec vyráží okolo oběda, měl jsem mít před sebou cca 18-hodinovou cestu.

Pokud jste zvyklí se dobře vyspat jedině v posteli, tak na takové cestování zapomeňte... Autobus jel místy po hrbolaté silnici, která se dost podobá lesním cestám. Jedinkrát jsem po cestě viděl malinkou dřevěnou tabuli s nápisem Paraguay, která oznamovala, že jedeme správně. Nepřál jsem si nic jiného, než konečně opustit Bolívii.

Míjeli jsme chudé dřevěné haciendy, okolo domů sem-tam nějaký dobytek. Bylo tam sucho, na zemi troška trávy, stromy vysoké max. 6 metrů, husté keříky. Viděl jsem i stromy, které měly na spodku velké silné kmeny na zásobu vody. Běhali tam králíci, na stromech byli vidět zelení papoušci.

V podvečer jsme zastavili na bolívijském imigračním „úřadu“, čekal jsem na razítko. Potom jsme se doslova jen zastavili  na bolívijsko-paraguayské hranici, kontrolují nás bez dokladů, jen tak na nás posvítí, asi poznají zločince podle obličejů.

Letenky do Južnej Austrálie za skvělé ceny najdete na mém portálu www.letenky.com.