Norsko 4. část - cesta přes Laponsko, Trondheim, okolí Moldenu, cesta Trollů, Alesund, Geirangerfjord, Lillehammer

Geirangerfjord

Po silnici na Karasjok projíždím přes vojenské území (používané jako cvičiště), ve kterém je zakázáno fotografovat, i zastavovat. Upozornění jsou už i v azbuce. Rusko už není až tak daleko.

Za tímto vojenským územím je městečko Skoganvarre, ve kterém žije 16 sámských (laponských) rodin. Ty vlastní a chovají až 8000 sobů.

Městečko má 2900 obyvatel, a většinou jsou to Laponci. Město je i hlavním městem norských Laponců. Je zde laponský parlament, knihovna, laponské rádio, ale i gymnázium, kde se vyučuje i v laponštině. Zajímavé je to, že na základních školách mají Laponci i předmět „chov sobů“.

Silnice jsou ve Finsku mnohem velkorysejší, než v Norsku. Dvojproudová silnice je asi tak široká, že by v Norsku do ní nacpali i šest pruhů. Sever Finska, to je jen rovina, stovky kilometrů pustiny. Jen břízy a asi 6 metrové smrky, které však nemají širokou korunu. Průměr koruny je tak do 1,5 metru. Kdyby měly široké koruny, tak  by je přívaly sněhu polámaly. No bydlet bych tu nechtěl. A i málokdo zde bydlí. Je tady jen několik osad, ale to nejsou ani ucelené osady, ale jen odbočky z hlavní silnice na hliněné lesní cestičky směřující k domům místních. U silnice mají cedulku s číslem domu a poštovní schránku na poštu. Během léta je zde tak  6-7°C, v zimě je tady mnohem chladněji než v Norsku. Tady už podnebí neovlivňuje teplý Golfský proud, tak tady v zimě jsou průměrné teploty okolo – 35 – 40 °C. Jezera jsou zde také obrovská, některá u ruských hranic mají i 200 km.

Trondheim se nachází už jižněji v Norsku.

Na místě hrobu sv. Olafa byla postavena v 11. století nynější největší trondheimská pamětihodnost a největší středověká stavba ve Skandinávii – Nidaroskatedralen. Je to opravdu obrovská stavba s úchvatnou západní fasádou, která je od vrchu až po spodek pokrytá biblickými postavami a sochami norských biskupů a králů.

Jednou za den – ve 13. hodin bývá v katedrále varhanní koncert. Zaposlouchal jsem se do tónů hudby a oddal jsem se svým myšlenkám. Nedokážu si představit, jak to kdysi mohli postavit. Celé z kamene. Vnitřek katedrály je osvětlen velmi málo, jen okna poskládaná z barevných sklíček s biblickými motivy.

Každou půlhodinu pouštěli 30 lidí na věže katedrály, odkud je krásný výhled na město. Výstup  nahoru měl být velmi strmý po 172 schodech, schody vedly místy v úplné tmě, poloměr točících se schodů byl 65 cm, určitě nic vhodného pro menší děti.

Ve městě je mnoho kaváren, barů, obchůdků, pěší zóna... Je tady hodně stánků se suvenýry, ale i obchůdků, které nabízejí domácí produkty – misky plné jahod.

Nachází se zde přístav, nová zrekonstruovaná přístavní čtvrť, kde ze starých dřevěných hangárů velmi vkusně vybudovali nákupní středisko s množstvím restaurací a posezeními venku u kanálů.

Druhou nejzajímavější památkou v Trondheimu jsou stará skladiště na kolech, nacházející se na břehu řeky. Už jsou nefunkční, ale fasády mají krásně barevné, tak to s řekou vypadalo celkem fotogenicky.

... celkem mě zaujala informace, že v minulosti se Trondheim stal nejdůležitějším poutnickým místem severní Evropy. Na místo sv. Olafa přicházeli poutníci z celé Evropy, plavili se na lodích z Islandu, Grónska, Faerských ostrovů. Pro evropské poutníky se stal hrob sv. Olafa severním dílkem na růžici kompasu. (Řím byl na jihu, Jeruzalém na východě a Santiago de Compostela na západě). Chudí i  bohatí poutníci sem putovali  z Osla až 25 dní, většinou však všichni pěšky. Tato pouť byla  považována za zkoušku souladu s bohem, protože se putovalo  divokými horami, přes lesy a řeky. Poutnická cesta byla obnovena v roce 1997. Ale pěšky se už neputuje...                                  

Narazil jsem na místo, které bylo úplně exkluzivní. Jednalo se o klidný záliv s písčitým pobřežím s velmi pozvolným vstupem do moře. Možná i 100 metrů od břehu je tak metr vody. Ráno bývá poměrně velký odliv a voda je více než 100 metrů od břehu. Písek se po odlivu prohřeje a tím, že během dne je zase příliv, tak se voda ohřívá jednak od slunce a jednak od prohřátého písku. A díky tomu se dá pod polárním kruhem koupat v moři v poměrně teplé vodě.

Vypravil jsem se na prohlídku Trondheimu. Jedná se o 3. největší město Norska, které má 145 000 obyvatel.  Město patří k nejstarším v Norsku, vzniklo v roce 997, když si na zdejších širokých písčitých nánosech u ústí řeky Nid král Olaf  Tryggvason založil město Nidaros.

Vracím se do oblastí, ze kterých jsem před pár týdny odešel. Jedu zpátky do hor. Znovu vidím zasněžená pohoří, hluboká údolí porostlá většinou smrky, směřuji na jihozápad.

V Norsku není téměř žádná kriminalita. Norové jsou disciplinovaní a mají vysoké tresty. Můžete si nechat nezamčené kolo kdekoliv a nikdo ho neukradne. Když to není  jeho, tak to nemá proč brát. Navíc za krádež kola tady mají 5 let v base. Tomu se řekne trest. Tak by to mělo být i u nás.

Dorazil jsem do okolíia Moldenu, místy se mi naskytnul překrásný panoramatický výhled. Za cca 20 km širokým fjordem vykukovaly desítky zasněžených štítů hor. Nádhera. 

Západně od Moldenu jsem se vypravil na známou Atlanterhavsveien (Atlantickou cestu). Tato fotogenická silnice spojuje prostřednictvím 8 mostů  17 ostrovů. Byl klidný den, kdy tato cesta nevypadá až tak zvláštně. Ale za bouřky je zde možné zažít hněv přírody v té nejdramatičtější podobě, kdy se velké vlny přelévají přes silnici a mosty.

Na konci ostrova jsem navštívil 700 let starý Kvernerský dřevěný kostel. Po příjezdu jsem byl trošku bezradný, protože zde bylo mnoho kostelů a většina z nich měla bílou barvu J. Ten, co jsem hledal mezi nimi nebyl. Starý kostelík se schovával ve stínu nového. Zaujala mě krásná oltářní stěna z 15. století, stěny pomalované. Oltář je obrovský – uprostřed je Panna Marie se svojí matkou (katolický motiv), okolo byly luteránské motivy a postavy.

Na opačném konci ostrova stojímalá rybářská osada Bud, schoulená u malého přístavu. Šel jsem si prohlédnout pobřežní pevnost Ergan, kterou vybudovaly v květnu 1940 nacistické jednotky. Po celém kopci byla rozestavěna výzbroj a síť bunkrů, v kopci je vyhloubená nemocnice a sklady. Asi půl hodiny jsem seděl na přenosném protiletadlovém kulometu (?).

Moje další cesta vedla ke známé cestě Trollů. Svezl jsem se přívozem, abych si zkrátil cestu o 140 km.

Cesta Trollů jebývalá koňská cestička, která jako jediná zabezpečovala spojení mezi dvěma údolími. Nyní je to úchvatná silnice vysekaná do skal, má 11 serpentin a sklon 1:12. Aby bylo řízení auta zajímavější, téměř celá silnice je prakticky jednopruhová. Na začátku cesty Trollů byla cedule povolující průjezd jen pro vozidla do 12,5 metru. Řízení bylo zajímavé. Základem bylo nepotkat jiné auto auto na místě, kde se s ním nedalo vyhnout. Na rovnějších úsecích se to dalo ještě nějak udělat, ale v zatáčkách člověk neviděl, zdá právě zezhora nejede jiné auto. Zatáčky byly tvořeny asi 160°  obloukem, že se to dalo stěží vytočit. Silnice vede okolo 180 m vysokého vodopádu Stigfossen.

Pohled na cestu Trollů zvrchu je nejkrásnější. U jezera, vedle stanu, seděl výborně udělaný troll. Vyřezával si hůl a prohlížel si kolemjdoucí.

Neodolal jsem, koupil jsem si pěkného velkého Trolla do sbírky suvenýrů a vydal jsem se dál směrem do údolí Valldal.

Mým dalším cílem bylo přímořské město Alesund, které  leží na úzkém pásu poloostrova ve tvaru rybářského háčku. Většina lidí však nebydlí v centru města, ale na okolních poloostrovech a ostrovech. Ty se snaží propojit mosty s pevninou. Je zajímavé, že jeden z ostrovů, který má pouze 200 obyvatel, spojili několika kilometrovým mostem. Určitě nerentabilní investice, ale v Norsku je podobných staveb mnoho.

Mým hlavním cílem bylo alesundské akvárium. Akvárium není moc velké, je zde mnoho větších i menších akvárií a nádrží. Zajímavé byly nádrže asi 10x15 metrů, ve kterých plavali rejnoci. Když plavali okolo lidí, tak už asi čěkali na něco k snědku, vystrkovali z vody svoje placaté  hlavy.

Prostory jsou dobře přizpůsobené i dětem. Mají zde nádrže s hladovými kraby. Děti vyfasovaly návnadu, kterou zacvakly do skřipce. Ten byl uvázaný na lanku, a to hodily do vody. Krabi byli hladoví a tak se nemuselo dlouho čekat, než přiběhli k návnadě. Zajímavá byla také mělká nádrž s kraby, hvězdicemi, ježovkami a rybami. Děti si stouply na stupínky a mohly chytat do ruk tyto „příšerky“. Byli tam i krabi velcí až 40 cm.

Největší atrakcí je však 4 mil. litrů obrovské mořské akvárium s mořskými rybami, které měřily možná až 1,2 metru. Okolo oběda mezi ryby dorazil potápěč s pytlem plným ryb a chobotnic, kterými krmil velké ryby. Zajímavá podívaná.

Cestou zpět jsem se zastavil ve městě, kde právě okolo přístavu probíhaly trhy. V přístavu byla velmi zajímavá velká loď, která pluje na ropné plošiny. Měla na palubě velkou plochu na přistávání vrtulníků.

Při cestě zpět jsem se zastavil ještě na vyhlídce nad městem, odkud jsem měl celý Alesund jako na dlani.

V Alesundu ale i v celém Norsku můžete celkem běžně vidět staré lidí (babičky i dědečky), kteří jezdí na malých elektrických vozítkách krytých střechou. Byl to celkem vtipný pohled vidět tři asi 80-ti leté babičky uhánějící po cyklostezce na svých vozítkách.

Čekal mě přesun ke Geirangeru. Využil jsem trajekt z Linge do Eidsdalu. Dva menší přívozy tady pendlovaly mezi oběma vesnicemi na opačných stranách břehu na střídačku. Za vesnicí Eidsdal se silnice začala zvedat výše a výše hustými serpentinami až do průsmyku ve výšce 624 m.n.m.

Mým cílem byl asi  nejznámější a nejkrásnější fjord v Norsku – Geirangerfjord. Strmými serpentinami jsem se spouštěl dolů až k fjordu. Počasí bylo vrtkavé, jednou jsem byl v oblacích a nic jsem neviděl a za několik minut jsem zase viděl na krásný smaragdovězelený fjord. Fjordy i přesto, že jsou úzké, bývají někdy i na svém konci hluboké několik stovek metrů. Takže i obrovské lodě s velkým ponorem mohou plout okolo okraje fjordu tak, že se téměř dotýkají svými boky skal nad vodou. Vypadalo to celkem efektně, když byla v takovém úzkém fjordu hromada lodí.

Výletní lodě večer pomalu odpluly dál a v malé vesničce Geiranger zavládnul klid.

Udělal jsem si turistiku okolo fjordu. Na příkrých svazích nad Geirangerfjordem jsou vidět na útesech opuštěné farmy. Kdysi zde žili lidé, pásli dobytek na svazích. Domy si někdy i schválně stavěli v nedostupném terénu a domy byly přístupné jen vytažením na laně. Mělo to svoje výhody. Když chodili královští úředníci vybírat daně, tak si sedláci lana rychle vytáhli nahoru a tak se vyhnuli placení daní. Jak jednoduché. Horší to bylo s dětmi, protože ty jim mohly z útesů spadnout dolů. Takže když si šly děti hrát před dům, tak je rodiče přivázali  na lana.

Lillehammer je známý především jako dějiště zimní olympiády v roce1994. Celý region žije z dědictví této olympiády. Zůstala zde lyžařská střediska, stadiony, skokanské můstky... a dobré jméno. V noci pršelo, a i dopoledne pořádně lilo. V údolí však stále zavlažují. U nás se zavlažuje, když neprší několik týdnů, tady zavlažují, když neprší několik hodin. Neuvěřitelné.

Mým dalším programem už byl jen přesun na letiště v Oslu a odlet domů. Tentokrát jsem také využil velmi lákavé ceny společnosti Norwegian s příletem do Vídně. Letenky najdete na mých stránkach www.letenky.com.

Norsko mi nabídlo mnoho a je ještě hodně toho, co bych zde chěl jednou navštívit, proto jsem přesvědčen, že to nebyla moje poslední cesta do této země J. A co vy? Navštívili jste už Norsko nebo se zatím jen chystáte?