Norsko 2. část - přesun Floro - Olden, Briksdalsbreen, RØROS, Nordland, Lofoty, Nusfjord, Svolvaer

Nusfjord

Přestože je počasí v Norsku nevyzpytatelné, tak jsem v podstatě navzdory jeho nepřízni za poslední dny stihnul vidět všechno, co jsem měl naplánované. Doslova a do písmene, podle plánu.

Moje další cesty vedly směrem k severní části ledovce Jostedalsbreen. Silnice byla ze začátku v pohodě – dva pruhy, potom se celá silnice změnila na jeden. Průměrná rychlost na silnicích 1.-2. třídy mi vychází okolo 50 km/ hod., tak zde jezdila i ostatní osobní auta.

Za několik hodin se mi podařilo dorazit do vesničky Olden, která se nachází hned u jednoho z ramen fjordu uprostřed zasněžených hor. Několik  domů, škola, dva obchody. Vydal jsem se na procházku po vesnici. Sice prší, ale mě to už přestává vadit, zvykám si. Zajímavostí obchodů je, že na dveřích se vůbec neuvádějí otvírací hodiny. Asi je to Norům jasné. Obchody bývají otevřené cca od 09.00 hod. do 20.00 - 22.00 hod., v sobotu do 16.00 hod., v neděli jsou zavřené.

Překvapilo mě, že zboží nechávají před obchody vyložené i po zavření obchodu. Bylo tam zboží i s cenovkami, to by bylo u nás během chvíle rozkradené. Nebyly to sice nějak drahé věci – cca do 400 Kč, ale i tak bych rád viděl, kdyby to u nás někdo nechal před osamoceným obchodem na 2 dny, co by tam zůstalo...

V den, kdy se konečně ukázalo slunce jsem neváhal ani chvilku, vzal jsem si  batoh a šup do severní části ledovce Jostedalsbreen. Jostedalsbreen je největší pevninský evropský ledovec, jehož rozloha je 487 km². Také má největší sílu ledu – až do 400 m. Leží v nadmořských výškách nad 1000 m.n.m, kam se běžný člověk těžko dostane, ale v několika údolích sbíhají splazy z ledovce dolů. Tak je to i u ledovcového jazyku Briksdalsbreen, kde led dosahuje jen do nadmořské výšky 349 m.n.m. Úžasné. Po cestě jsem procházel okolo jezer, na jejichž hladinách  se odrážely jako v zrcadle včera čerstvě zasněžené vrcholky okolních skalnatých hor.  Mon Dieu, to je nádhera.

Na konci 23 km dlouhého údolí byla odbočka do kopce směrem k Briksdalsbreenu. Slunce svítilo, sundal jsem si bundu, vždyť bylo 14°C!

Cesta nahoru vedla krásnou přírodou v údolí, ve kterém hučela říčka z roztátého ledovce, uprostřed cesty padal možná 50-ti metrový vodopád.

Cesta vzhůru trvala necelou hodinku, turistický chodník se občas křížil se silnici, po které vyváželi pohodlné turisty (většinou Japonce) na vozidlech, které se podobaly autíčkům na golfových hřištích. Pak jsem se dostal do blízkosti ledovce, pod kterým bylo ledovcové jezero. Na něm plavaly zbytky ledu z odlomeného ledovce. Briksdalsbreen se táhne od jezera přes roklinu až vysoko do hor.

Asi 300 m od ledovce byl zákaz upozorňující na odlamující se led a kameny. Sám jsem byl svědkem toho, jak se teplem odlomil kus ledovce velký jako několik nákladních aut. Jak padal dolů, tak se rozbil a dole z něho byla už jen ledová tříšť. Nedokážu si představit,  jak zde dělají ledovcové túry přímo na ledovec, když to může na člověka spadnout z jakékoliv strany. Asi jen na vlastní riziko.

U vodopádů jsem potkal i poměrně hodně Indů. To samé bylo i na předchádzejících místech. Je to celkem překvapující zjištění, že kromě už „tradičních“ Japonců začínají ve velkém cestovat i bohatí Indové.

Přesunul jsem se do RØROSU. Okolo fjordu jsem se vydrápal serpentinami až do výšky nad 1000 m.n.m. Projížděl jsem okolo letního lyžařského střediska na ledovci. Nahoře už nejsou  žádné stromy, ani plazivé vrby, jen mechy a lišejníky.

50 km dlouhou pozvolna klesající silnicí jsem se dostal až do vesničky Lom. V této překrásné vesnici stojí známý dřevěný kostelík Lom Stavkyrkje, který patří k nejkrásnějším svého druhu v Norsku. Kostel, který se dodnes používá, byl postaven v roce 1170. Udělal jsem si tady krátkou fotopauzu a jel jsem dále.

Nad Dombasem se nachází nádherný národní park Dovrefjell Sunndalsfjella. NP je s rozlohou 4367 km2 největším souvislým chráněným územím v Norsku, s nejvyššími horami okolo 2286 m.Tato rozlehlá, poměrně rovná, náhorní plošina je vhodným domovem pro polární lišky, soby, rosomáky a pižmoně.

Díval jsem se hlavně jestli neuvidím pižmoně, ale viděl jsem akorát tak jednoho - vycpaného v muzeu v Dombase. Pižmoni jsou velmi vzácní, patří do čeledi turovitých, ale podobají se spíše chlupatým zubrům. Váží 200 - 450 kg, žijí v Grónsku, Kanadě a na Aljašce. Tady v Norsku žili kdysi, ale byli vyhubeni lidmi. Po 2. světové válce sem bylo z Grónska dovezeno 23 pižmoňů. Poměrně se jim zde daří, nyní jich je okolo 80 ks.

Zajímavostí je, že jediným predátorem pižmoňů je vlk. Vůči vlkovi se chrání tak, že býci utvoří kruh a rohy mohou rozpárat útočící vlky. Uvnitř kruhu zatím stojí samice a mláďata. Pokud jsou pižmoni „naštvaní“, tak funí a rychlostí 60 km/hod smetou všechno, co jim stojí v cestě.

Postřeh: ...v Norsku je obrovskou módou trampolína. Snad v každé rodině, kde mají děti, tak tam stojí před domem trampolína. Na bazény to tady moc není, tak mají tuhle zábavu.

Kouzelné město Røros je skvostem zapsaným v seznamu světového dědictví UNESCO. Od 16. století se tady až do roku 1977 těžila měď. Bylo to přesně 333 let. Nejdříve jsem se vydal do historického centra města, které lemují původní dřevěné domečky, které jsou téměř všechny chráněné. Prohlédnul jsem si i místní luteránský kostel, který patří s 1670 místy na sezení k největším kostelům v Norsku. Dala ho postavit a dlouho ho i vlastnila těžební společnost.

Kousek od kostela směrem k řece stojí původní dřevěné domky horníků. U řeky je důlní muzeum. Nádherné byly funkční modely dolů a hutí na vodní nebo koňský pohon. Zaujaly mě i modely horníků  pod zemí. Z boku byly udělané malé otvory, skrz které se dalo koukat dovnitř. Venku za řekou jsou velké hromady strusky, které jsou také chráněné. V tomto městě se natáčelo mnoho filmů. Měď se zde přestala těžit v roce 1977 kvůli bankrotu těžební společnosti.

Moje další cesta vede na Lofoty, přístav Bodo je vzdálený 850 km.

Stále padal jemný déšť. Merde! Ta tlaková níž jde snad se mnou  na sever. Věřím, že na Lofotech bude krásně.

Nordland – krajina, nikoho. Stovky kilometrů jen sem-tam domek, malá vesnička nebo městečko. Projíždím většinou přes hory v nadmořské výšce 100-400 m.n.m. Rostou zde březové lesy, s příměsí smrků nebo borovic (podle oblasti). Silničáři řeší vysekání trávy podél silnic tak, že sem vyženou krávy nebo ovce a ty trávu spásají.

Po pravdě řečeno ani se nedivím, proč se tyto oblasti pomalu vylidňují a lidé utíkají do měst. Žít zde v divočině, daleko od civilizace, musí být těžké. Opravdu jenom hlavní silniční tah E6, po kterém jsem jel, jim pomáhá v lehčím žití a spojení s civilizací.

Cestou jsem se zastavil u vodopádů Lakseforsen.  Jsou to vodopády na divoké řece, asi 20 m vysoké, ale ve dvou kaskádách. Když táhnou lososi, tak jsou vidět jak skáčou nahoru tímto vodopádem. Nedokážu si představit, jak se jim to může podařit.

Mojí další zastávkou za městem Mo i Rana je polární kruh. Polární kruh, který je na 66° 33´severní šířky, tady přetíná silnici E6 v nadmořské  výšce asi 600 m.n.m. Postavili zde pěknou oválnou budovu, ve které jsou obchůdky se suvenýry, restaurace, ale je zde i pošta, ze které můžete poslat certifikát, že jste byli na polárním kruhu.

Do přístavního města  Bodo jsem nakonec šťastně dorazil. Toto město spojuje trajekty pevninu s ostrovy na Lofotech. Já jsem se chtěl dostat do Moskenesu. Na polárním kruhu jsem potkal i Čechy – motorkáře. Jeden pár na motorce. Obdivuji tenhle typ lidí. V takové zimě a na motorce? Mon Dieu, vždyť musí být zmrzlí, že se musí bát, aby se v ostřejší zatáčce nezlomili.

V noci bylo stále světlo, dostal jsem se už do oblastí, kde slunce část roku nezapadá.

Plavba trajektem trvala asi 4 hodiny, a za tu dobu jsme zvládli cca 70 km po moři.

Na lodi to dost houpalo, nic pro slabé žaludky.

Moskenes je malý přístav na jihu Lofot. Lofoty jsou vlastně soustavou ostrovů, na kterých jsou až 1200m vysoké hory stoupající prudce z moře. Lofoty byly v minulosti vymodelovány působením ledovců a jsou opravdu velmi efektní a nádherné.

V přístavu jsem potkal Čechy na kolech. Byli na Lofotech týden a počasí že měli fajn – drobný déšť a hory zatažené. Takové jsou ostrovy v Atlantiku.

Já jsem však pevně věřil, že se počasí vylepší. A světe div se, opravdu se vylepšilo. Pomalu přestalo pršet a začaly se objevovat malé modré kousky oblohy mezi uhánějícími mraky. Bylo sice jen 9°C, ale už tak nefoukalo a bylo poměrně příjemně.

Zajel jsem na konec Lofot – do vesničky s nejkratším  názvem na světě – „A“. Po cestě jsem podél silnice viděl mnoho dřevěných stojanů, na kterých se sušily tresky. V lednu až březnu sem připlouvají ze severu tresky, aby se tady mohly rozmnožovat. A toto vědí rybáři už od poslední doby ledové, což je už 10 000 let, a od té doby tady tresky loví.

Na Lofotech zpracovávají tresky ještě tradičním způsobem. Nasolí je a nechávají je asi 3 týdny sušit venku. Byl to úžasný pohled vidět tisíce sušících se ryb. Z ryb zpracovávají téměř všechno. Hlavy suší a posílají do Nigérie, kde tvoří základ oblíbeného pikantního pokrmu, jikry a mlíčí nasolují do obrovských sudů a posílají je do Německa, tresčí jazýčky jsou místní pochoutkou. A samozřejmě játra, ze kterých se vyrábí olej bohatý na vitamín D.

Lov a zpracování tresek je na Lofotech hlavním průmyslovým odvětvím, ročně se tu uloví asi 50000 tun. A opravdu, když jsem viděl, jak sundavají ty tresky ze stojanů, tak se s tím nemazali. Na radlici místního „UNC-čka“ stáli dva chlapi, kteří sundavali ryby a házeli je do radlice. Když byla radlice plná, tak radlici se sušenými treskami vysypali do přistaveného nákladního auta.  Něco jim popadalo na zem, ale nedělají si z toho hlavu. Naházeli je zpátky do auta a fungovali dál. (Později jsem v obchodě zjišťoval kolik stojí sušení lososi, 1 kg vyšel asi na 1400 Kč. Hrozné ceny.) Sušené tresky vyvážejí hlavně do Itálie, kde je jedí jako chuťovku hlavně k pivu a Italové si rádi za ně zaplatí. Takto nasolená treska vydrží bez dalšího konzervování i několik let.

Místní rybáři patří mezi velké euroskeptiky. Když bylo poslední referendum o vstupu do EU, až 90%  jich bylo proti. Protože se bojí, že by k nim přijely španělské a portugalské rybářské lodě chytat tresky.

Večer okolo 22.00 hodiny bylo ještě světlo, tak jsem šel k moři chytat ryby. U moře se  objevila skupinka Francouzů, kteří chytali a chytali na kdeco (jako já před pár dny a nic). Já jsem jim chytil do půlnoci 5 velkých sleďů a asi 40 malých ryb.

Ten večer jsem byl kamarád s celou Francií a jako rozený Francouz  jsem si s nimi moc dobře podebatoval. I o půlnoci bylo ještě světlo, ale slunce jsem neviděl. Byl jsem na východní straně ostrova a slunce je vidět pouze na západní části. Zato bylo vidět krásné sluncem zalité hory v okolí Boda, které byly přes moře vzdálené 70-100 km. Oh la la, pohled pro bohy...

Z blízké vesnice Reine se dá lodí přeplavit do krásného Kirkfjordenu. Samozřejmě jsem ráno zaspal a v přístavu jsem už jen koukal na odplouvající loďku, ale milý pán u kormidla se vrátil zpátky k molu, abych mohl naskočit. Paráda, paráda, paráda. Vyšlo mi nádherné počasí. Trochu mraků, slunce, blankytná voda, zasněžené strmé hory. Loď obeplouvala malé osady podél fjordu. Někde nastupovali a vystupovali lidé, někde nebyl nikdo. Domy, které stály u moře, neměly jinou přístupovou cestu, než po vodě. Autem se sem nedostanete. Když jdou  děti do školy, tak je vozí buď svými loděmi rodiče nebo čekají na tento „vodní autobus“. Většinou se mnou cestovali turisté s batohy na zádech, kteří šli na túru. Z této plavby jsem si odnesl mnoho krásných fotek.

Později jsem se přesunul až do vesničky Nusfjord. Je to malá vesnička u malého přístavu na jižním pobřeží. Nachází se zde malá zátoka s loďkami a domečky na kolech, je zde množství „rorbuer“ – původních rybářských domků. U vstupu do vesnice po mě chtějí vstupné 50 NOK ale když zjistili, že vesnicí pouze procházím a jdu na turistiku, tak  jsem vstupné platit nemusel. Takový systém by asi u nás nemohl fungovat, protože všichni by asi „turistikovali“.

Co bych asi tak daleko za polárním kruhem nečekal, tak to jsou bílé tropické pláže a  modrozelené moře. A přesto jsem takové místo našel u městečka Ramsberg.

Nedalo mi to a sundal jsem si boty, vyhrnul jsem si nohavice a šup do vody. Vlezl jsem tam jen po kolena, bylo přeci jen tak 8 - 9 °C. Ale bosky se v pohodě dalo po pláži chodit.

Přesunul jsem se do asi nějvětšího města Lofot – do Svolvaeru, vzdáleného asi 120 km, takže mě čekalo 3,5 hodiny jízdy.

Bylo nádherně, voda byla tyrkysověmodrá, fjordy a zasněžené vrcholky špičatých hor, a k tomu až +14°C. Lofoty – to je skupina větších a menších ostrovů. Hlavní silnice E10 je spojuje mosty i podmořskými tunely. K mé velké radosti se za žádný neplatilo.

Ve Svolvaeri byl přístav, infocentrum, hotely a pěkné domky okolo. Na svojí přímořské cestě zde má zastávku každý den loď Hurtigruten. Je to takový místní lodní autobus. Přiváží zboží, lidi, také vozí turisty do výletních autobusů. Turisté se asi tak hodinku povozili autobusem po okolí a po místních pozoruhodnostech, mezitím loď vyložili a naložili a turisté pak mohli pokračovat ve své plavbě. Na lodi mají dostatečný komfort – svoje kabinky, jídlo, program.

Ještě jsem se zažel podívat do muzea ledu. Naštěstí tam mysleli i na méně oblečené návštěvníky a ještě na recepci se daly půjčit teplé kabáty. V muzeu je stále – 6°C. Jsou zde  výtvory z ledu. Nádherné sochy, tunely, podstavce na svícny, 3 m spirála se zamrzlými rybami. Pěkný a inspirující byl i bar z ledu, kde byly i poličky, barové židle, pult, sklenice – prostě všechno bylo z ledu. A co se v baru podávalo? Přece ledově vychlazená Finlandia vodka. U baru trčela asi 4 metrová ledová lahev vodky.

Jsem zvědavý na další  dny, na to, jaké bude počasí. Těším se na velryby a papuchalky, doufám, že uvidím oboje .