[ Generál LeTenky]

Svoji kariéru jsem začal ve francouzské armádě jako letec, kde jsem se svojí usilovností a vynalézavostí vypracoval až na hodnost generála. Tehdy jsem se rozhodl, že opustím vojenskou službu a svoje nejlepší léta věnuji lidem. V současné době spravuji portál, na kterém lidem pomáhám se zakoupením letenek za co nejlepší ceny. Procestoval jsem velkou část světa, ale většinou jen pracovně. Nyní jsem se rozhodl, že se do světa vydám jako dobrodruh.

THAJSKO, KAMBODŽA 1. část- Bangkok, MAE SAI, CHIANG RAI, LAMPANG

Přidáno: 18.11.2013 | Přečteno 2943 x

Bonžúúúúúúúúúúúúúúúúúúúr, moji milí,
zachtělo se uniknout před tímto nepříjemným a sychravým počasím na místo, kde je teplo a hlavně, kde je co obdivovat (a nemyslím tím jen krásné madmazelky :) ). A tak jsem se vypravil do Thajska.

Do Bangkoku se v současnosti dopravíte z Prahy nebo Vídně za celkem přijatelné ceny. Tak jsem si zabookoval letenku na mém portálu, zabalil jsem si kufr a hurá pryč z podzimních depresí.

Po vystoupení z letadla mě mírně porazilo teplo, bylo totiž 32°C. Jelikož jsem byl po cestě dost unavený, ubytoval jsem se hned v prvním hotelu, jehož okna směřovala do chodby angry.

Večer jsem byl na Khao San, pokochal jsem se suvenýry a hlavně jsem se svlažil pivem Singha Beer, které obsahuje až 6% alkoholu. Thajci nežebrají ani nejsou dotíraví, a to mi vyhovuje smiley.

V noci pršelo. Přes den jsem si zašel koupit lístky do Mae Sai a hledal jsem si uschovnu zavazadel. Pilulky proti malárii jsem bral poctivě hned po jídle. Před obědem jsem sehnal tuk-tukáře, který mě svezl cca po 5-ti památkách, kromě Královského paláce a WatPo, které byly kvůli obřadům zavřené. Než začalo pršet prohlédl jsem si stojícího Budhu. Když pršelo tak mě tuk-tukář povozil po ulicích Khao San, po zlatnictvích, krejčovstvích, starožitnostech a za každý obchod dostal kupóny na benzín. Na trhu v Khao San jsem potkal české novomanžele, kteří byli na svatební cestě. Vrátil jsem se zpátky do hotelu, kde jsem se najedl a počkal na tranzit, který mě zavezl k autobusu a moje cesta směřovala dále na sever. V autobusu bylo hodně místa na nohy, sedadla se dala sklopit, k dispozici jsou i deky a polštáře – no hotový luxus.

Během jízdy v noci byla každou chvíli bouřka. Pole byla zaplavena – a to nejen ta rýžová. V Mae Sai byla autobusová zastávka cca 6 km od města, čehož využívali už připravení taxikáři. Bílých turistů tady bylo minimum. Ubytoval jsem se v Daw Guest house. Mae Sai je město čínských emigrantů. Thajsko vybudovalo až po hranici kvalitní silnici – plánovali  propojit Maynmar až do Číny. Ve městě jsem odchytil celkem dobře anglicky mluvícího průvodce s rikšou a ten mě povozil po městě. Vyvezl mě nad město, odkud byl krásný výhled. Prohlédl jsem si i dřevěné chatrče, ve kterých bydlí čínské rodiny. Domy byly upletené z rákosu, stály na vysokých kůlech, v přízemí se pracovalo – tkalo, opravovalo. Pod chatrčemi ženy dělaly tenké rýžové placky, které sušily na slunci. Kousek dál byl budhistický chrám, který se mi moc líbil. V jedné velké místnosti sedělo u stolků asi 100 mnichů u stolků po čtyřech. Většinou mladí kluci. Důstojně jedli a na mě se ani nepodívali. Vzadu jedli čtyři starší mniši, u nich klečel asi tak 6-ti letý chlapec, asi čekal, kdyby něco potřebovali. Chlapci si po sobě uklidili, umyli misky a šli do další budovy do patra, kde byli ubytováni. Uprostřed  chrámu byl nádherný vyřezávaný oltář ze dřeva se soškami.

Ve městě jsem si ještě prohlédl památník a udržovanou zahradu s pěknými motýly. Potom jsem zakotvil v baru a pozoroval okolí. Mladí překupníci tady běhali s balíčky peněz, debatovali, pokuřovali – zapalovače zde byly zavěšeny na špagátech. Na trzích bylo množství filmů, dále nabízeli pašované zboží z Číny, upytlačené trofeje, kůže, medvědí tlapy. Mon Dieu, škoda těch zvířat.

Další den jsem hledal půjčovnu motorek. Mým prvním „motorkářským“ cílem byl „zlatý trojúhelník“  Sop Ruak + Chiang Saen – cca 40 km od Mae Sai. Z motorky byl super výhled na okolí a kdekoliv jsem si mohl udělat zastávku. Viděl jsem rýžová pole, lidi, kteří rýži pěstovali, vodní buvoly. Zastavil jsem se i u řeky Mekong. Z centra zlatého trojúhelníku je pěkný pohled na Mekong, okolní pohoří, děti v tradičním oblečení horských kmenů. Je vidět Thajsko, Myanmar (Barma) a Laos. Vrátil jsem se zpátky stejnou cestou a vyjel jsem i na horu Doi Tung, klikatá cesta nahoru je zajímavá,  hlavně když jedete na motorce J. Míjel jsem krásné zahrady a vyhlídková místa. V podvečer to tady není moc bezpečné kvůli pašerákům opia, pěstují se zde 2/3 opia z celého světa. Neviděl jsem však ani kousek takového pole. Po obědě jsem byl ve výšce 1 300 m a na vrchu se nacházelo arboretum, procházel jsem se  po jeho cestičkách, schodech, mezi stromy a květinami. Po cestě dolů byly vytvořeny krásné horské zahrady, o které se starají místní obyvatelé. Slunce mě pěkně připálilo... až moc. Mon Dieu, to zase bude noc... Z vrchu je pohled na Laos a Myanmar. Pár žen z domorodých kmenů jsem viděl u obchůdků podél cesty.  Večer jsem došel unavený a plný zážitků do hotelu. S myšlenkou, že příští den určitě pokračuji smiley.

Zamířil jsem si to k jeskyním Tham Plu & Tham Pla. Motorku jsem vyměnil za loď, vždyť ne nadarmo mám hodnost generála, a přeplavil jsem se po jezeru před jeskyni k jejímu vchodu. Řeknu vám, že klaustrofobici by si v jeskyni moc neužili, a ti co se bojí netopýrů už vůbec ne. V jeskyni bylo potřeba se pohybovat i po bambusových žebřících. Pokud se chystáte do této jeskyně, rozhodně předtím moc nepřiberte wink.  Na závěr prohlídky jsem se po zadku a skalách sešoupal zpátky k jezeru. Jinak to byl krásný zážitek. Z podzemí jsem se přesunul do hor, úchvatný obraz, v pozadí zelené hory zahalené do mlhy. Dále jsem si to namířil do Chiang Rai. Uchvátil mě krásný chrámový komplex Wat Phra Kaew s kopií zeleného Budhy z Bangkoku. V chrámu žije až 140 noviců a 16 mnichů.

Divil jsem se, proč je v ulicích tolik policajtů .... Později jsem pochopil, že jsou neustále ve střehu kvůli  dealerům opia a imigrantům, kteří nemají povolení k práci.

Když už jsem tady, tak jsem se s průvodcem vydal podívat do „karenské vesnice“. Na břehu mě už čeká nový dopravní prostředek – slon. Oh la la, v této zemi snad budu jezdit úplně na všem. Zvířaty se to tady jen hemží, v kleci jsem „obdivoval“ 3,5 m dlouhou anakondu, nechtěl bych, aby mě zalehla, váží totiž 65 kg! Jako pravému Francouzi mi nedalo neochutnat i místní rýžové víno, tak na to naše to nemá, ale zkusil jsem to.

Potom jsem šlapal vysoko do kopců, pořád  a pořád.... kdy bude konec? Svoje unavené tělo jsem podepíral bambusovou holí. Výstup stál ale za to, krááááásný pohled – Chiang Rai jsem měl jako na dlani, skoro jako z letadla. Domy domorodců stojí na kůlech, stěny jsou z nalámaného bambusu, střechy ze suchého rákosu. Přenocoval jsem v osadě. Mladé domorodkyně mi ještě udělaly masáž, no co víc si přát. Ale potom přišlo překvapení, z bambusové trubky vyndaly bílé červy, a jestli si nedám, osmahly je, posolily...nechtěl jsem urazit, a tak jsem si představoval křupavou bagetku a sýry, abych červa snědl. Chuť mě celkem překvapila, takové chipsy wink. Ocitl jsem se v opiové kouřové cloně, uprostřed hor, ve vesničce bez elektřiny, kde se pije víno z rýže a jako dezert se podávají smažení červi... Krása.

Ráno jsem se probudil do mlhy, Mon Dieu, kde to jsem? Mlha postupně ustoupila a já jsem šlapal dál bambusovým lesem.

Původní lesy už byly vykáceny a nyní je hlavním cílem vrátit tyto vzácné původní dřeviny do hor. V lese jsem uchutnával různé „divoké okurky“, žluté kyselé dužniny čehosi, co ani nevím, co bylo, ale chutnalo to celkem dobře. Túra to byla náročná, cesty klouzaly... V horách má svůj domov medvěd, zvláštní typ jelena, který je menší, než ten náš, a samozřejmě mnoho ptáků. Domorodci tady konzumují všechno, i ptáky. Pokud byste cekali, že je zde loví něčím jako síťkou na motýly, tak nejste až tak daleko od pravdy, ale funguje to trochu jinak. Mezi stromy pověsí na vysoké bambusové hole sítě a při přeletu nad nejnižším bodem v průsmyku se pták chytí.

Potom jsem se dostal do vesnice, ve které žijí 4 různé kmeny, každý v jiné části. Na konci vesnice žily čínské kmeny, které pěstovaly velmi kvalitní a drahý zelený čaj na čajovníkových keřících. Na polích pracovali společně. Tento kmen nestaví domy na kůlech, ale přízemní. Za vesnicí mě okouzlily krásné vodopády. V jednom se dalo i koupat, tak proč to nevyužít. Voda mi padala na záda a její síla mi div nevyrážela dech. Potom jsem šel do další vesnice Akku, kde žijí obyvatelé pocházející původně z Nepálu. Tady je úplně jiný svět, žijí primitivním způsobem života, mezi obyvately funguje volný sex, život řídí šaman, většina z nich žvýká tabák a kouří opium. Zrovna jedli polévku ze psa. No chudák Punťa L.

V další vesnici žili Lakuové, dobytek zde chodil mezi domy, všude bylo mnoho slepic a kuřat, vypadalo to tady jako na Velikonocelaugh. Nad vesničkami byla políčka s mákem – malá opiová políčka pro vlastní potřebu jsou povolena. Pod vesničkou byla řeka, u které se nacházely horké prameny.  Staré lidi tady nevidíte. Průměrný věk obyvatel je 50 let. Tak tomu se říká umřít mladý...

Ráno jsem nasedl do tuk-tuku a nechal se zavézt na autobusovou zastávku. Vybral jsem si špatný spoj, autobus stál v každé vesnici, bylo to nekonečné... po příjezdu jsem si našel hotel a ubytoval jsem se. Ve městě mi nikdo nerozuměl anglicky, s francouzštinou to na ně raději ani nezkouším... ani půjčovnu motorek tady nemají, zato se zde můžete po ulicích svézt v kočáru taženém s koňmi.

Našel jsem si však fajn restauraci – stylovou, s příjemnou živou hudbou, v restauraci je příjemný personál, mladé číšnici nechávám růži. Gentleman se ve mě nezapře ani tady. Venku zase pršelo.

Sloní park nebo sloní nemocnice se nachází 27 km od Lampangu, využil jsem proto bus a do parku jsem se dostal v autě se zaměstnancem. V parku žije 64 slonů, zdravých i takových kteří měli nějaký úraz a ošetřují je v nemocnici a rehabilitačním centru. Takové sloní lázně. Tady slony i cvičí na práci v lese. Sloni se dožívají cca 80 let, cvičí se od 3 – 5 roků. Existuje zákon, podle kterého slon starší 60-ti let už nesmí pracovat a měl by být vypuštěn do volné přírody NP. Váha slona je 3 – 5 tun a dokáže odnést až 800 kg. Park se rozkládal okolo jezera. Viděl jsem i slonici s malým rozkošným slůnětem, to si hrálo na honěnou se zaměstnanci parku. Zkusil jsem mu dát žrát, svůj chobot ještě příliš neovládalo, padalo mu to z tlamy J. Pozoroval jsem, jak ošetřovali zraněného slona, musel mít velkou důvěru v ošetřovatele, protože se vůbec nevzpíral. Potom přišla na řadu sloní koupel, s ošetřovateli na zádech se sloni „bláznili“ ve vodě. Potom jsem si užil i trochu „kultury“, sloní hru na bubny. Pak byla i názorná ukázka výcviku. Musím říci, že sloni jsou velmi moudrá zvířata!

Mojí další zastávkou bylo Sukhothai – živější město, s trhy a restauracemi...jediné mínus, které toto místo mělo, byly močály ve městě, které jsou líhní komárů. Asi bude pár dní  repelent můj nejlepší přítel indecision.

Motorkou jsem se zavezl k sukhotahaiskému historickému parku. Sukhothai byl prvním hlavním městem Thajska ve 13. a 14. století. Sukhotaiské království se považuje za zlatou éru thajské civilizace. Jde vlastně o 45 km² ruin, které tvoří historický park a ten se stal světovým kulturním dědictvím. V centrální části parku byl největší a nejlépe zachovaný WAT ve městě Mamathat, který pochází ze 13. století a je obestavěn cihlovou zdí okolo které je voda. Uvnitř je Buddha v lotosovém sedu a krásné pozůstatky starého WATU.  Samozřejmě, jsem si nenechal ujít příležitost udělat si foto záběr z Wat Si Chum, uvnitř se nachází až 15 m vysoký Buddha v lotosovém sedu, na kterého se můžete dívat skrz štěrbinu ve zdi o velikosti 15x4. Cítím se zde jako doma J, potkal jsem tady hodně krajanů – Francouzů. Moje kroky vedly do muzea Ramkhamhaeng National Museum. Je tady na co koukat!

Další přesun – směr Bangkok.

1998-2016 © Letenky.com, všechna práva vyhrazena.